Princ a hvězda

3. kapitola

  Přestěhování naštěstí netrvalo dlouho. Nejvíce vrásek sluhům zabraly knihy a stohy pergamenů, hlavně díky Crimsoninému obsesivnímu poskakování všude okolo.

  Její nové komnaty byly o fous větší, než předchozí, a dokonce měly balkon, ze kterého se mohla rozhlédnout po celém Křišťálovém království.
  Zbytek odpoledne zabila úklidem, tříděním knih a periodickými záchvaty paniky, kdykoli si vzpomněla na svůj nový úkol.
  Spát šla pozdě a celou noc se převalovala.

  Ráno se trhnutím vzbudila. Chvíli zírala na stěnu naproti své postele, než se jí podařilo vzpamatovat se.
  Absolutně nevěděla, co má dělat.
  Princezna ani princ ji nedali žádné instrukce.
  Vyskočila z postele a šla se aspoň umýt, aby byla připravena na cokoli, co ji dnešní den přichystá.         Dosušovala si poslední mokrá místa v srsti, když na její dveře někdo zaklepal.
  "Ano?" zahulákala.
  Do dveří strčil hlavu strážný.
  "Jeho Výsost si přeje, aby jste se k němu připojila na snídani."
  "Už letím," vyhrkla Crimson.
  Rychle si přečísla hřívu, vrhla na sebe poslední pohled do zrcadla a pak se vydala vstříc svému osudu.

  Crimson opatrně zaklepala na dveře komnaty nedaleko její vlastní.
  "Dále," ozvalo se zevnitř.
  Zhluboka se nadechla a vstoupila.
  "Vaše Výsosti," uklonila se hned ve dveřích.

  Loki ležel rozvalený ve velké lenošce, před sebou stůl přetékající dobrotami a kolem něj se ochomýtalo několik služebných.

  "Jen pojď dál, malička a posaď se," vybídl ji, "vy můžete jít," obrátil se na služebné.

  Během chvilky byli sami dva.
  Crimson naprázdno polkla. Nervozitou nebyla schopná promluvit.
  Loki ji pobaveně pozoroval, jak ustrašeně sedí a raději čučí do stolu, než na něj.
  "Jaké že je tvé jméno, maličká?" zeptal se jí jemně.
  "Crimson Star, Vaše Výsosti," odpověděla a konečně zvedla hlavu.
  "Nabídni si, přece mi tu neumřeš hlady," přisunul před ní mísu se salátem.
  "Děkuji," řekla a naložila si pomocí levitace na talíř pořádnou porci. Všimla si, že ji Loki zaujatě pozoruje a lekla se, jestli neprovedla nějaké faux-pas.
  "Jak si to udělala?" zeptal se.
  "Co? Tohle?" zarazila se. Zvedla pomocí levitace jeden z hrníčků na stole, Loki přikývl.
  "To přece umí každý jednorožec," poznamenala, když položila hrníček zpět.
  Podívala se na Lokiho roh.
  "Moment..." zamyslela se.

  On je vlastně z jiného světa. Kdo ví, jestli magii ovládá. Ale to by ho portál neproměnil v alicorna, ale třeba v zemního poníka... takže...
  Dostala nápad.
  Zasmála se, Loki se na ni nechápavě podíval, čemu se směje.
  "Myslím, že tu adaptaci na život v Equestrii budeme muset vzít pěkně od základů, Vaše Výsosti."

  Veškerá nervozita jakoby z ní v tu chvíli opadla. Tohle bylo to, co ovládala.
  Najednou pochopila, proč Celestie zvolila pro tenhle úkol právě ji. Jestli má v budoucnu učit na Akademii pro nadané jednorožce, tohle bude její denní chleba.

  "Ve své... ehm, normální podobě ovládáte magii, že?" obrátila se na Lokiho.
  "Ano, moje matka mě ji naučila," odpověděl.
  Crimson se pro sebe ušklíbla.
  "Takže ji musíme upravit tak, aby fungovala jako jednorožčí magie. To by neměl být takový problém."

  Zarazila se, její mozek jel na plné obrátky.
  "Hmm, budu potřebovat papír. A pero," zamumlala si pro sebe. Zvedla se, aby prohledala pokoj, zatímco Loki ji nechápavě pozoroval, zvědavý, co má tohle všechno znamenat.

  Fascinovalo ho, jak se najednou z malé vystrašené klisničky stala sebevědomá jednorožka. A líbilo se mu to.

  "Ha!" vybafla a vrátila se ke stolu s pergamenem a perem.
  Začala něco škrábat na pergamen a mumlat si pro sebe, ztracena v myšlenkách.
  "Ehm... můžu si na chvíli sednout vedle vás?" zeptala se nervozně.
  Loki přikývl a uvolnil jí místo vedle sebe na lenošce.
  Opatrně si sedla vedle něj. Položila pergamen na stůl, zhluboka se nadechla a začala vysvětlovat, jak funguje jednorožčí magie.

  Uběhlo několik hodin a Loki byl schopný ovládat svůj roh, levitovat objekty a pár lehčích kouzel.
  Cítil se skvěle, když měl znovu možnost používat magii. Mít v rukou, nebo spíše kopytech, zpátky aspoň kousek své moci.
  Hrál si s několika šálky, levitoval s nimi ve vzduchu, Crimson vedle něj zase cosi freneticky čmárala na pergamen a mumlala si pro sebe.
  "Iluze... sakra, to není můj obor... ale v knihovně určitě něco bude... to půjde..."
  "Uklidni se, maličká," řekl Loki a položil ji kopýtko na rameno, při tom doteku sebou trhla. Hleděla na něho doširoka otevřenýma očima a on si až teď všiml, jakou mají barvu.
  Zelenou.
  Stejně jako jeho.

"Za dnešek si toho zvládla dost a já ti za to děkuji," usmál se na ni, "teď si běž odpočinout. Zítra tě budu opět očekávat na snídani."
"Ano, Vaše Veličenstvo," odpověděla.

  Zvedla se z lenošky, sebrala těch pár pergamenů, co popsala a vydala se ke dveřím.
  Ještě než opustila princovy komnaty, obrátila se.

  "Pokud mě budete potřebovat, budu buď u sebe nebo v knihovně."

  Loki přikývl.

  "Budu se těšit na zítřek, Crimson," mrkl na ni ještě, Crimson při tom pohledu polilo horko a cítila, jak rudne.
  Rychle vyběhla z komnaty, Loki se jen zasmál.

  Ta malá klisnička se mu začínala zamlouvat.

---

  Sotva za ní zapadly dveře jejího pokoje, šla prohledat Crimson svoje zásoby jídla. Přemýšlela, že princi navrhne, aby k snídani připojil i oběd, jestli u něj bude trávit tolik hodin.

  Ležela na posteli a chroupala mrkev, když ji hlavou proletěl nápad. Zbytek zeleniny málem zhltla na jeden zátah, vyskočila z postele, rychle se upravila, našla pod hromadou papírů na jednom křesle svou sedlovou brašnu a vydala se ven.

  Vyběhla z paláce do ulic města. I když už tady žila několik měsíců, stále ji znervózňovaly zdravící stráže. Připadala si spíše jako palácový inventář než jako právoplatný obyvatel.

  Co ji ale neznervózňovalo vůbec, byla knihovna Křišťálového království. Tam si připadala jako doma. A to doslova.
  Její otec koneckonců vlastnil a provozoval v Canterlotu knihkupectví.

  Pozdravila knihovnici, ta se hned rozzářila.
  "Slečno Star, tak copak dneska? Něco konkrétního nebo se jdete jen tak podívat?"

  "Něco o iluzích," vyhrkla Crimson.
  "Už vás omrzely živly?"
  "Není pro mě," odpověděla jednorožka.
  Knihovnice pokývala hlavou a na chvíli zmizela mezi regály.

  Trvalo to docela dlouho, než se vrátila s obrovskou bichlí.
  "No do prkenné ohrady," zaklela Crimson tiše, když před ní knihovnice položila knihu na pult.
  "Od zrcadla po klon. Teorie iluzionárních kouzel," přečetla si titul.
  "Mělo by tam být vše, od základů, až po nejsložitější kouzla," řekla knihovnice.
  "To věřím," poznamenala Crimson, když znovu pohledem přejela tloušťku knihy.
  Pokusila se nacpat si ji do sedlové brašny, ale nepovedlo se. Raději ji tedy odlevitovala před sebou.

  "Tak snad vám bude k užitku," usmála se knihovnice, když jednorožka opouštěla knihovnu.
  "Mockrát děkuju," křikla ještě Crimson a vydala se zpátky do paláce.

---

  Seděla u stolu ve své komnatě a hypnotizovala knihu před sebou.
  "Tak, hvězdo. Teď se ukaž, jak rychle umíš číst," řekla si pro sebe a otevřela knihu na první kapitole.

Princ a hvězda

2. kapitola 

 Druhý den ráno se Loki připojil k oběma princeznám na snídani.
  Princezna Cadence rozhodla, že raději projedná princovu prosbu o azyl neformálně nad dobrým jídlem.

  Princezna Celestie seděla v čele stolu.
  Působila mocným a majestátním dojmem a přitom z ní byla cítit blahosklonnost a něžnost. Loki se neubránil myšlence na svou matku, královnu Friggu.

  Rychle vylíčil svou verzi příběhu, přesně tak, jak ji přednesl včera princezně Cadence.

  Celestie se zamyslela.

  "S azylem není problém," začala, "bude mi ctí pohostit vás v naší zemi, ať už zde v Křišťálovém království nebo v královském sídle v Canterlotu. Je zde ale jiný problém..."

  Loki zpozorněl.

  "Portál, kterým jste se sem dostal se otevírá pouze v určitou dobu," vysvětlila Celestie, "teď je zavřen a znovu se otevře až uplyne vymezený čas."

  "A ten je jak dlouhý?" zeptal se Loki.

  "30 našich měsíců," odpověděla princezna Cadence.

  Loki přikývl, že rozumí.
  30 měsíců. Netušil, kolik je to v přepočtu na midgardský čas, ale určitě to bylo více jak rok. To mu vyhovovalo. Aspoň jedna věc z jeho původního plánu zůstane nezměněna.

  "Jsou dvě možnosti," navázala princezna Celestie, "buď se nám podaří vymyslet způsob, jak vás dostat zpátky nebo tu budete muset vydržet, než se portál znovu otevře."

  "Zatím bych tomu nechal volný průběh," poznamenal Loki.
  Dvorně se uklonil oběma klisnám.
  "Budu vám hluboce zavázán, Vaše Výsosti, za vaši pohostinnost a laskavost."

  "Potěšení je na mé straně," usmála se Celestie, "ale teď se pustíme do jídla. Dobrou chuť k vaší první equestrijské snídani."

  Loki se konečně zaměřil na jídlo před sebou. Už umíral hlady.
  Naložil si různé dobroty na talíř, když ticho přerušila princezna Cadence.

  "Princ bude potřebovat doprovod. Aspoň na pár prvních týdnů, než si přivykne."

  "Máš pravdu," přisvědčila Celestie, "ale kdo?"

  Obě princezny se zamyslely, po chvíli se ale tvář Celestie rozzářila.

  "Crimson."

  Loki netušil, co to znamená., ale tušil, že se to brzy dozví.

---

  "Aaaaaaaarrrrgggg!"
 
  Crimson zabořila hlavu do kopyt a oddala se totální frustraci. Už tyhle kouzla dnes studovala několik hodin, celkem jim věnovala týden, a pořád jim nemohla přijít na kloub.
  Z jejího utrpení ji vytrhlo zaklepání na dveře.
  "Ano?" zvedla hlavu.
  Dveře se otevřely, dovnitř nakoukl jeden ze sluhů.
  "Princezna Cadence si žádá vaši přítomnost, slečno."
  Crimson si odfrkla. Aspoň něco ji konečně vytrhne od těch šílených formulí.
  "Už běžím," odpověděla.

  Když vstoupila do trůnního sálu, překvapilo ji, že kromě princezny Cadence je přítomna i princezna Celestie a jí neznámý hřebec.
  Poklonila se.
  "Crimson Star, tak ráda tě opět vidím," usmála se na ni princezna Celestie, "jak se daří?"
  "Když nepočítám inter-elementární transfigurační kouzla, která mi už asi týden kradou spánek, tak relativně dobře," odpověděla upřímně Crimson.
  "Vím, že je nakonec zvládneš," ujistila ji Celestie.
  "Teď ale pro tebe máme jiný úkol," vložila se princezna Cadence.
  "Vaše Výsosti," obrátila se na hřebce po jejím boku, "dovolte mi představit vám Crimson Star. Crimson," oslovila jednorožku, "tvým úkolem bude doprovázet prince Lokiho, aby se tu cítil jako doma."
  Crimson naprázdno polkla.
  "Jak je vaším přáním, Výsosti," uklonila se před princem.
  Loki se zájmem pozoroval mladou klisničku. Vypadala roztomile, byla slušně vychovaná a zřejmě se pohybovala na královském dvoře už nějakou chvilku. A ačkoli se jevila malá a křehká, cítil z ní určitou sílu. Způsob, jakým mluvila s oběma vládkyněmi dával znát, že s nimi má bližší vztah než kdyby byla obyčejná poddaná.

  "Akorát tě budeme muset přestěhovat blíže k princovým komnatám," dodala Cadence.
  "A moje studium?" zeptala se Crimson.
  "Myslím, že i na to se najde čas," ujistila ji Celestie, "profesora Silver Clouda jsem o tvém novém úkolu už informovala."
  "Děkuji, Vaše Výsosti."
  "A teď se jdi přestěhovat do svých nových komnat," propustila ji Cadence.
 
  Crimson se naposledy uklonila všem třem vladařům a už se měla k odchodu, když ji Celestie zarazila.
  "A Crimson, fígl je v lineární posloupnosti elementů."
  Klisnička zalapala po dechu a pak se rozesmála.
  "Děkuji!" křikla ještě a vyběhla z trůnního sálu.

Princ a hvězda

1. kapitola

  Princezna Cadence nemohla uvěřit svým očím.

  Před jejím trůnem stáli dva jednorožci z královské stráže a mezi sebou hlídali šedého hřebce s černou hřívou.

  Alicorního hřebce.

  Který se prý před chvíli objevil díky zrcadlovému portálu.

  Loki se pro sebe pousmál. Během přesunu z místnosti, kde se zjevil, velmi rychle podle chování stráží, a teď i růžové klisničky na trůnu pochopil, že hřebec jeho vzhledu zde asi není úplně normální, a rozhodl se toho plně využít.

  "Omlouvám se za rozruch, který jsem asi způsobil, Výsosti," začal sladce. Ne nadarmo se mu přezdívalo Stříbrný jazyk.

  "Je pravda, že váš příchod byl poněkud... neočekávaný," usmála se Cadence. 

  Napřímila se.

  "Mé jméno je princezna Mi Amore Cadenza a jsem vládkyní tohoto království. Křišťálového království v zemi zvané Equestria, abych byla přesná. Smím se zeptat na vaše ctěné jméno?"

  Loki se usmál a lehce se uklonil.

  "Mé jméno je Loki. Jsem synem Odina, vládce Asgardu." 

Sice to byla lež, ale předpokládal, že mu projde. S Odinem byl teď spíše na nože, ale to se tady nikdo nemusí dozvědět. 

  "K mému smutku je ale situace v Asgardském království natolik vyhrocená, že jsem se v rámci zachování svého života rozhodl raději ukrýt před nepřáteli, kteří usilují o můj krk a zároveň i korunu. Přece jen jsem jedním ze dvou nástupců krále," usmál se oslnivě.

  "Oh, ano, to chápu," přisvědčila Cadence.

  "Chtěl jsem se původně přemístit do říše Midgardu," pokračoval dál ve svém monologu, "jak tomu říkají..." teatrálně se zamyslel, "A! Země! Bohužel jsem ale zvolil špatný portál a skončil zde."

  Cadence pokývla hlavou.

  Loki se svůdně ušklíbl. Čas vybalit na stůl esa.

  "Teď už víte, proč jsem se ocitnul zrovna zde. Tímto bych vás poníženě chtěl požádat o azyl."

  I když byl v podobě hřebce, stále ho obklopovala jakási okouzlující aura a on jí dokázal plně využít. Jeho slova odkapávala jako med a čím víc mluvil, tím víc mu princezna podléhala. 

  "Pokud by to záleželo na mně, samozřejmě bych souhlasila," začala Cadence, "ale budu se muset v této záležitosti poradit s princeznou Celestií, vládkyní Equestrie. Bude však mým potěšením, budete-li do té doby mým hostem."

  Loki se usmál a dvorně se poklonil.

  "Budu vám zavázán, Vaše Výsosti." 

  Nečekal, že se mu povede vyhrát hned prvním tahem, ale tohle byl dobrý začátek.

  "Stráže," zavelela Cadence, "zaveďte Jeho Výsost do komnat pro hosty."

  "Ještě jednou děkuji," pokynul Loki princezně, než opustil v doprovodu dvou jednorožců trůní sál.

---

  Komnaty pro hosty byly skvostné. Přesně tak, jak se mu to líbilo. 

  Natáhl se na postel. 

  Přemýšlel.

  Být hřebcem nakonec nebylo tak hrozné, přece jen už se v různá zvířata měnil v minulosti. Sice by měl raději svou humanoidní formu, ale na druhou stranu to mohlo být i horší. 

Spíše byl vděčný, že mu zůstalo to správné pohlaví. Neměl zrovna chuť zopakovat si s některým ze zdejších hřebců "aféru Svadilfari", kdyby přišlo na lámání chleba.

  Teď ještě počkat, jak se mu povede s vládkyní Equestrie. Předpokládal, že mocná královna bude odolnější vůči jeho kouzlům, než mladá princezna, ale i tak měl v plánu využít maximálně své schopnosti.

  Usmál se.

  Zítra ho čeká náročný den, i když se zatím situace vyvíjí k jeho spokojenosti.

Crimson Star - 2. kapitola

  ,,Soustřeď se," zamumlal si levandulový poník, ,,teď už se to musí povést."
Její roh obklopila purpurová aura pulzující magií, když...
  ,,Twilight, Twilight!"

PRÁSK!

  Twilight Sparkle zatřepala hlavou a zkontrolovala rozsah škod. Naštěstí nepovedené kouzlo odnesla jen police, ze které se sesypaly všechny knihy na zem.
  ,,Spiku!" vyštěkla a otočila se na draka, který se provinile krčil ve dveřích, ,,co to má znamenat?"
  ,,Um... princezna Celestie ti poslala dopis," podal drak opatrně svitek opatřený pečetí klisně, připravený na nápor jejího zuření. Ten se ale nekonal.
  Twilight si rozvinula dopis, rychle jej přelétla pohledem a pak se usmála.
  ,,Budeme mít hosty, Spiku!" otočila se na draka.

  ,,Ještě jednou moc děkuji za pomoc, Rarity," ozvala se Twilight, která rovnala na stole hromadu papírů, brků a prázdných lahviček od inkoustu, ,,chci, aby to tu zářilo čistotou a jen se Spikem bych nestihla uklidit. Víš sama, jak snadno se unaví."
   Vrhla pohled na draka, který na druhé straně místnosti drhl podlahu.
  ,,Stačilo by, kdybys občas po sebě vrátila věci tam, kam patří," prodrtil Spike mezi zuby, aby ho jeho kamarádka neslyšela. Pak si všiml, že se na něj Rarity kření a rudý až za ušima se otočil zpátky ke kyblíku s koštětem.
   ,,Takže ta Crimson Star je tvoje spolužačka?" zeptala se Rarity a přejela prachovkou hřbety knih v polici.
  ,,Vlastně ano, chodili jsme do stejného ročníku na Akademii pro nadané jednorožce. Studovali jsme spolu jen krátce, než se princezna rozhodla, že bude na mé studium dohlížet osobně," vysvětlila.
  ,,Crimson  chvíli pokračovala na Akademii, ale pak si ji pod svůj dohled vzal jeden z profesorů, podobně jako mě princezna. Její specializací je totiž magie živlů a profesor Silver Cloud je uznávanou kapacitou na tento obor.“
  Twi se na chvíli zarazila, aby odlevitovala papíry do koše.
  „Podle toho, co mi princezna napsala,“ pokračovala po chvíli, „má ale problém se zvládnutím ohnivých kouzel. Všechny ostatní živly už zvládla, ale tento ještě ne a proto nesložila závěrečnou zkoušku. No, zkusím se podívat, jestli tu mám nějaké knihy o tomto tématu, které bych jí mohla půjčit, ale předpokládám, že už je má dávno přečtené. A i spoustu dalších,“ zasmála se Twilight.
  Rarity se na ní nechápavě zadívala zpoza prachovky.
  „Crimsonini rodiče vlastní v Canterlotu knihkupectví a já tam byla pečená vařená.“
  „Takže můžeme v Ponyvillu očekávat dalšího knihomola, ehm, chtěla jsem říct velmi sečtělého ponyho?“ vykuckala Rarity.
  Twilight po ní vrhla přísný pohled a pak se zahihňala.
  „Vlastně ano. Crimson je taky docela knihomol, ale na rozdíl ode mě i stíhala udělat si přátele. Pokud si dobře vzpomínám, tak se Spikem a několika dalšími klisnami pořádala pikniky a různé hry v parku.
  Twilight loupla po Spikovi očkem.
  „Jak že se jmenovala ta klisnička, co se ti líbila, Spiku? Moondancer?“
  Spike zrudl ještě víc. Proč zrovna teď musí vytahovat jeho dětskou náklonnost k jiné klisně. A zrovna před Rarity.
  Něco zamumlal a doufal, že Twilight přejde k jinému tématu. To se naštěstí stalo.

  „Tak, a je hotovo!“ zatleskala Twilight kopýtky nadšeně při pohledu na dokonale vycíděnou knihovnu.
  „Teď jen doufat, že to tu v tomhle stavu zůstane i zítra,“ poznamenal Spike.

Crimson star - 1. kapitola

  Zvedla hlavu a pak pohledem přejela od jednoho jednorožce k druhému. Už v truním sále párkrát byla, většinou jako „čumil“, dnes ji ale dvojkřídlé dveře obzvláště znervózňovaly, o královské stráži nemluvě.

Crimson Star stále hloubala nad tím, proč si ji princezna Celestia vyžádala k osobní schůzce. Princezna Celestia byla nejvyšší autoritou v Akademii pro nadané jednorožce, měla hlavní slovo v záležitostech školy a sem tam se objevila i mezi studenty, ale Crimson stále nechápala, proč by si k sobě zavolala řadového studenta jako je ona, Crimson Star.

  Dveře se otevřely a jeden ze strážců jí pokynul hlavou. Klisna naprázdno polkla, zhluboka se nadechla a vstoupila do sálu.

  Vládkyně Equestrie seděla na trůnu a vypadala vskutku majestátně, Crimson se ještě víc stáhlo hrdlo, když ji spatřila. Pomalu se došourala až k trůnu, kde padla na přední kolena.

  „Vítám tě, Crimson. Děkuji, že sis na mě udělala čas,“ pravil alicorn měkce.

  „Na Vás vždy, Vaše výsosti,“ odpověděla Crimson a sklonila hlavu ještě níž.

  Celestia sestoupila z trůnu a jemným gestem kopýtka ji naznačila, že už se klanět nemusí.

  „Dost s formalitami, máme toho spoustu na probrání,“ zahájila, „určitě přemítáš nad tím, proč jsem tě sem pozvala.“

  Crimson se na ni vyplašeně podívala.

  „Pár dní zpátky jsem měla velmi dlouhý rozhovor s tvým učitelem, profesorem Silver Cloudem,“ pokračovala Celestia.

  Crimson polkla. V hlavě se jí hned rozjely všemožné katastrofické scénáře, z nichž vyhození ze školy byl ten nejméně děsivý.

  „Jak určitě víš, profesor už nějakou chvíli hledá asistenta.“

  Teď Crimson vytřeštila oči překvapením.

  „A jak také určitě víš, většinou si profesoři na Akademii trénují ze svých asistentů nástupce. A profesor Silver Cloud si vybral tebe,“ dokončila Celestia svůj monolog.

  „Mě?“ zalapala Crimson Star po dechu.

  „Ano tebe, má drahá,“ potvrdila princezna.

  „Ale... já se na to vůbec nehodím... já... ještě ani nemám složené zkoušky,“ namítla Crimson.

  „Jsi skvělá studentka a profesor v tobě vidí ten správný potenciál," namítla Celestia, ,,i když je pravda, že je trochu brzděn jistými... překážkami.“

  

  Princezna narážela na to, že ačkoli Crimson jinak ve škole excelovala, musela celý jeden ročník kvůli chování opakovat a že stále nebyla schopná složit závěrečnou zkoušku, ačkoli se o ni už dvakrát pokusila.

  „Profesor mě o těchto „překážkách“ informoval," navázala princezna, ,,a proto jsem se rozhodla, že tě pošlu za svou studentkou Twilight Sparkle do Ponyvillu, aby ti pomohla.“

  Crimson vydechla překvapením. Twilight Sparkle? Ta Twilight Sparkle? Celestiina chráněnka?

  „Twilight se vyzná v různých druzích magie a určitě ti s tvým problémem pomůže,“ usmála se Celestia na klisničku.

  Crimson nevěděla, co na to má říct. Celestia ji povzbudivě položila křídlo na záda.

  „Nemusíš se ničeho bát. Troufnu si tvrdit, že s Twilight řešení najdete a ty pak budeš připravena složit zkoušku a stát se tak asistentkou profesora Silver Clouda. Věřím, že to dokážeš.“

  „Ano, Vaše Výsosti,“ vykoktala Crimson po chvíli.

  „Twilight jsem už o tvém příchodu do Ponyvillu informovala. Budeš s ní bydlet v ponyvillské knihovně. A teď si bež zabalit věci,“ pobídla princezna klisničku.

  „Ano, Vaše Výsosti. A děkuji, Vaše Výsosti,“ dostala ze sebe Crimson a poklonila se.

  „Přeji ti hodně štestí, Crimson Star,“ rozloučila se princezna.

Noční můra nebo sen?

  Měl to být sen, který se stal skutečností.

Místo toho to byla noční můra.

Ale i z té nejhorší noční můry se nakonec probudíte do nádherného dne.

  Rarity málem vyletěla radostí z kůže, když našla ve své schránce zlatem orámovanou pozvánku na soukromou party, kterou pořádal Fancy Pants. Jeho party byly sofistikované, elegantní, prestižní. Každý důležitý pony tam bude. Ale Rarity na nadcházející událost pohlížela i z jiného pohledu, čistě osobního.        

  Doufala, že se konečně s Fancy Pantsem trochu víc sblíží. Koneckonců to mezi nimi na oslavě královské svatby pěkně jiskřilo.

  Vybrala své nejlepší šaty. Jednoduché, ale elegantní, dechberoucí, ale ne příliš okázalé, v barvě bezmračného letního odpoledne. Žádné zbytečné šperky, kromě jednoho. Ani nevěděla, co ji přimělo vybrat z bohaté zásoby třpytivých tretek zrovna náhrdelník s ohnivým rubínem, který dostala od Spika.

Trocha parfému za uši, lehký make-up a byla připravena zazářit.

  S padajícím soumrakem ji před obchodem vyzvedl kočár tažený dvěma urostlými pegasy, kteří jí dopravili přímo k sídlu Fancy Pantse.

  

 Stejně jako jeho majitel bylo impozantní a elegantní. Všude zářila světla, ozařovala mramor a vzácné dřevo, odrážela se od šperků vážených klisen a napomádovaných hřív neméně vážených hřebců. Každý, kdo v Canterlotu něco znamenal tu byl přítomen.

  Rarity se zapojila do pulzujícího, štěbetajícího davu. Opájela se tou nádherou a tou ušlechtilostí kolem. Tohle byl opravdu sen, který se stal skutečností. Byla tady, ve velké společnosti. Konečně něco znamená.

A možná svůj status dnes ještě povýší. Usmála se pro sebe, když uslyšela své jméno:

  „Rarity! Drahá, jsem tak rád, že jste tady!“ propletl se k ní hloučkem několika klisen Fantsy Pants.

  Jemně ji políbil na tvář, až se začervenala.

 „Jsem tak ráda, že zde můžu být, tolik to pro mě znamená,“ vydechla s očima rozzářenýma údivem.

 „Pojďte, drahá,“ vyzval ji, „musíme zapít naše setkání něčím dobrým.“

  Rarity si skutečně večer užívala. Měla možnost popovídat si se zajímavými poníky, ochutnala delikátní dezerty a jemné perlivé víno.

  Co jí trochu kazilo náladu byl fakt, že po Fancy Pantsově boku se neustále pohybuje mladá klisnička. Vypadala jako modelka, s krémovým tělem a zlatavou hřívou. A Fantsy Pants se k ní choval úplně stejně jako k ní, k Rarity, když jí tenkrát provázel po Canterlotu.

  Zamyšleně je sledovala, takže si ani nevšimla, když se k ní přitočila jedna z elegantních klisen, se kterou se během večera seznámila.

„Koukám, že hostitel si našel novou oběť,“ odfrkla si a napila se z vysoké sklenice perlivého vína.

„Oběť?“ podivila se Rarity.

„Je veřejným tajemstvím, že Fancy Pants tyhle malé oslavy pořáda jen proto, aby se pochlubil svým novým úlovkem,“ začala vysvětlovat dáma a nedokázala skrýt lehké opovržení v hlase.

„Vždy si vybere sličnou klisničku, uvede ji do společnosti, chvíli ji opečovává a pak, když se mu omrzí, tak ji vymění za jinou sličnou mladou dámu. Jeden třpytívý šperk vymění za jiný...“

  Do Rarity jakoby v tu chvíli uhodilo. Napila se, aby zkryla své rozpaky, zatímco dáma vedle ní pokračovala:

„Šeptá se, že výměnou za to, že se ty slečny dostanou do vyšší společnosti, se na chvíli stanou i ozdobou jeho ložnice. Spousta těch slečen samozřejmě doufá, že z toho bude něco víc... ale nejsou nic víc, než pěkná trofej, ozdoba, která se vymění, když splní svůj účel...“

  Rarity měla pocit, jakoby ji někdo polil studenou vodou. V tohle přesně doufala ona. Ve svých představách si malovala růžovou budoucnost po boku toho okouzlujícího hřebce, už od jejich setkání v Canterlotu. Opájela se pomyšlením, že by se stala jeho přítelkyní, obdivovanou a váženou.

A přitom mohla skončit jako obyčejná „zahřívačka postele“, kterou by vyměnil jako staré sako.

Byla to naivní představa, ale ona se k ní tak přimknula... a teď přišlo vystřízlivění. Jak mohla být tak hloupá?

  „Promiňte,“ omluvila se, „ale musím si jít přepudrovat nos.“ Sklonila hlavu, protože cítila, jak jí v očích začínají pálit slzy. Rozběhla se a nechala udivenou klisnu za sebou.

  Vyběhla ven na čerstvý vzduch a zastavila se. Jedno věděla naprosto přesně. Už tu nechce být ani další minutu. Našla volný kočár, který jí byl ochotný zavést zpět do Ponyvillu a schovala se do jeho útrob, kde se stočila na sedadle a konečně nechala slzy volně proudit...

  Bylo po půlnoci. Rarity se nenamáhala tím, že by rozsvítila světla. Potmě doklopýtala do své ložnice a oblečená se zhroutila do své postele. Stále plakala.

  Jak mohla být tak naivní? Její fantazie neměla žádný reálný základ a přesto se k nim tak upnula. Bláznivě milovala svůj sen, aniž by si vůbec uvědomila, na jak vratkých základech je vystavěn.

  Plakala tak usedavě, že neslyšela, jak se dveře její ložnice otevřely

„Rarity?“ ozvalo se ze tmy. Poznala ten hlas, ale bylo jí to jedno.

„Chtěl jsem jenom zkontrolovat, že jsi se v pořádku vrátila...“ šeptl, když si uvědomil, že klisnička usedavě pláče.

„Nech mě na pokoji!“ vyštěkla.

„Co se stalo?“ zeptal se vyděšeně Spike, který její vyštěknutí ignoroval. Přešel k posteli a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Rarity vypadala hrozně. Slzy jí rozmazaly maskaru po tvářích, šaty měla pomačkané, vlasy rozcuchané do všech stran.

„Rary,“ šeptl konejšivě, když si k ní sedl na postel a sevřel ji jemně v náručí.

„Jsem tak strašně hloupá,“ zaštkala.

„Už je dobře, Rary, už je dobře,“ snažil se ji uklidnit. Dlaní ji setřel slzy.

„A teď mi pověz, co se stalo,“ vyzval ji.

  Pozdě v noci se Spikovi konečně podařilo klisničku uklidnit. Vyslechl si celý její příběh, jemně ji tiskl v náručí a nechal ji, ať se mu vypláče na rameni. Uložil ji do postele, s oblečením se nenamáhal, pro jednou se nic nestane, když ji nechá spát tak, jak je. Všiml si, že má kolem krku „jeho“ náhrdelník.

  Už se chystal, že zhasne a potichu se vyplíží z domu, když ucítil na své ruce jemný dotek.

„Neodcházej,“ ozvalo se tiše. Otočil se. Zpoza okraje deky na něj hleděly dvě modré oči.

„Chci, abys tu zůstal se mnou,“ šeptla Rarity.

„Pro tebe cokoli, Rary,“ usmál se.

Rary... Jen on jí tak říkal. To oslovení ji zahřálo u srdce. Byla najednou ráda, že je tu s ní. Že je tu s ní zrovna on.

  Posunula se na posteli, čímž mu dala jasně najevo, že ho chce mít po svém boku. Spike se zarazil.

„Ehm.. nevím, jestli je to dobrý nápad...“ řekl rozpačitě.

„Ještě před chvílí si říkal, že pro mě uděláš cokoli,“ usmála se a Spike si všiml, jak jí v očích zajiskřilo. Nebezpečí bylo zažehnáno, tohle je ta Rarity, kterou zná, lehce koketní, ale okouzlující. I s maskarou rozmazanou na tvářích a zaschlými slzami.

  Opatrně si lehl vedle ní, trošku nervozní, ona mu s jakousi samozřejmostí položila hlavu na hruď, tak ji ovinul jednu ruku kolem krku.

  Z mladého draka sálalo příjemné teplo, tlukot jeho srdce ji uklidňoval a hlavou jí letěly myšlenky. Nemyslela už na Fancy Pantse a své zklamání. Její myšlenky se točily kolem toho dráčka, na jehož hrudníku právě spočívá.

Byl tu pro ni, čekal, až se vrátí, jen aby se přesvědčil, že v pořádku dorazila domů. Tohle by pro ni nikdo jiný neudělal. Byl jí oporou, když se mu tady v slzách složila, vyslechl si její trápení, uklidnil ji. Vždy tu pro ni byl, když ho potřebovala. Obdivoval ji a vážil si jí.

„Spiku?“ špitla.

„Ano?“ odpověděl ji stejně tiše.

„Děkuju...“

„Není zač, Rary...“ odvětil něžně.

Rary...

  Bylo to jako blesk z čistého nebe...

  Možná hledá svého prince na špatném místě. Možná je její princ stále po jejím boku, aniž by si to uvědomovala. Za celou tu dobu, co se znají, tu vždy byl, aby jí pomohl, ochotný přijít na její zavolání.     

  Věděla samozřejmě o jeho malém „pobláznění“ vůči ní. Lichotilo jí to, ale vždy to brala na lehkou váhu, jako dětskou lásku, ze které vyroste.

  Teď si ale uvědomila, jak moc jí na dráčkovi záleží a že si bez něj vlastně nedokáže svůj život představit. Bezděčně se dotkla rubínu v náhrdelníku, který jí stále visel kolem krku.

„Spikey?“ zvedla hlavu, aby na něj viděla.

„Ano?“

„Jsem ráda, že jsi tu se mnou.“

„Pro tebe cokoli, má paní,“ zopakoval znovu, usmál se a osmělil se pohladit jí po tváři.

„Jsi můj hrdina,“ zasmála se, „máš neskutečný dar zachraňovat mě z mých nesnází.“

Spike se začervenal.

  Nevěděla, co ji to v tu chvíli popadlo, ale musela to udělat. Natáhla se a jejich rty splynuly v dlouhém polibku. Drakovo srdce v tu chvíli udělalo kotrmelec a vynechalo několik tepů. Když se od sebe odtrhli, nechápavě se na ní podíval.

„Něco jsem si uvědomila...“ sklopila oči.

„Miluju tě,“ splynulo jí z úst, než jí došlo, co vlastně říká.

Teď drak ztuhl jako solný sloup. Jasně, po tomhle toužil, ale nikdy nedoufal, že by se jeho sen mohl stát skutečností.

  Popadl Rarity kolem krku a sevřel jí v náručí, ona jeho objetí opětovala.

„Ty jsi můj princ Okouzlující,“ řekla, když jí pustil, „a já hloupá jsem to přehlížela a honila se za vysněnými přeludy... “ Spike jí položil prst na ústa, čímž zastavil proud slov. Pohlédl jí zpříma do modrých očí. Bylo to jako tenkrát, když jí chtěl vyznat svou lásku a ona ho umlčela. Ale tentokrát to „já vím“ četla v jeho očích.

  Dala mu krátký polibek a stulila se do jeho náručí.

„Dobrou noc, Spikey-Wikey,“ zašeptala.

„Dobrou noc, Rary,“ odpověděl Spike.

  Pak jí vtiskl polibek na čelo a zhasl lampičku na nočním stole. Uvelebil se a sevřel klisničku svého srdce pevně v náručí, aby ji nic v noci neprobudilo ze sladkých snů.

  Spike se trhnutím probudil. Vedle nej se ozvalo zamručení na znamení protestu.

„Kolik je hodin?“ vyjekl vyděšeně.

„Ještě nebude tak pozdě,“ odvalila se Rarity a zachumlala se znovu do peřin.

„Byl jsem celou noc venku a Twilight nic neví,“ zasténal Spike, „dostanu pěkně zpucováno...“

  Podíval se na svou spolunocležnici a pomalu mu začalo docházet, co se vlastně stalo. Zachytila jeho pohled a usmála se. 

  Najednou se prudce vymrštila.

„Spiku!“ vyskočila jako čertík z krabičky, „u Celestie, vypadám strašně! Vůbec bys mě neměl takhle vidět. Moje vlasy! A určitě mám rozmazaný make-up. A ty šaty!“

Spike jí chytil do náruče a umlčel polibkem.

„Vypadáš úchvatně jako vždy, má drahá,“ uklidnil ji.

„To říkaš jen tak...“ zaprotestovala, ale usmála se, protože jí to lichotilo.

„Ale teď opravdu budu muset běžet,“ přerušil ji, i když ho její úsměv hřál jako slunce, „pěkně si to slíznu...“

Vylezl z postele a už se chystal k odchodu, když se Rarity natáhla a chytla ho za ruku, aby ho zastavila.

„Jestli ti Twilight nedá zaracha,“ ušklíbla se, „můžeme se ještě dnes vidět?“

Její pohled byl najednou plný něhy.

„Připravím něco k jídlu a uděláme si malý piknik.“

„Určitě, Rary,“ slíbil, „teda pokud mi Twilight nedá zaracha,“ ušklíbl se taky.

„Skvělé. Sejdeme se tu, až zavřu obchod, ano? Budu na tebe čekat, pokud nepříjdeš, přijdu si pro tebe sama za Twi,“ zatvářila se naoko odhodlaně.

Spike se rozesmál.

„Ale teď už běž, musím se dát dohromady, nemůžu přece vypadat takhle,“ vyzvala ho.

Naklonil se k ní a na rozloučenou jí vlepil rychlou pusu. Zvedl se k odchodu.

Už byl skoro u dveří, když se zarazil.

„Rary?“

Zvedla hlavu.

„Copak, Spikey?“

„Ten piknik dneska... je to rande?“ zeptal se.

Na chvíli se zamyslela.

„Ano, je,“ ujistila ho.

Spikův obličej se rozzářil jako sluníčko a pak konečně opustil ložnici.

  „Doufám, že máš nějaké zatraceně dobré vysvětlení!“

  Twilight Sparkle na něho čekala, přesně jak očekával. Bláhově doufal, že se mu podaří proplížit do domu nepozorovaně a tak aspoň na chvíli oddálit výbuch jejího vzteku, ale čekala na něho hned za dveřmi, které právě otevřel.

„Ehm... dobré ráno, Twi,“ pípl.

„Kde jsi celou noc byl? Stále čekám na vysvětlení“

Twilight byla rudá vzteky a prudce oddechovala.

„Já... byl jsem u Rarity...“ vykoktal Spike. Rozhodl se, že nemá cenu něco zatajovat a že Twilight případně řekne úplně vše.

„Cože?“ vyštekla.

„Byl jsem u Rarity...“ řekl, hlavu sklopenou, „věděl jsem, že jede na noc pryč a chtěl jsem se ujistit, že se v pořádku vrátila...“

„Když ses ujistil, mohl ses vrátit domů,“ poznamenala naježeně, ale bylo vidět, že už se začíná uklidňovat.

„No, v pořádku nebyla...“ přiznal Spike.

Rychle Twilight vysvětlil, v jakém stavu Rarity našel, jak jí uklidňoval a jak ho poté poprosila, aby u ní zůstal. Nakonec se ale rozhodl, že některé detaily si ještě nechá pro sebe.

„Oh...“ vydechla Twilight, když promluvil. Vypadala zjihle.

„To sice od tebe bylo velice laskavé, Spiku,“ přiznala, „ale mohl si dát aspoň vědět...“

„Já vím, ale nechtěl jsem ji nechat samotnou. Navíc už bylo pozdě, takže si určitě spala.“

Twilight se konečně usmála.

„Bylo to od tebe velmi galantní,“ její tvář zvážněla, „ale bohužel ti jen tak neprojde, že jsi byl celou noc pryč a ani si mi nedal vědět.“

„Hlavně ne zaracha!“ zasténal Spike, „Rarity mě pozvala na piknik, na dnešní odpoledne,“ vyletělo z něj dřív, než si to uvědomil.

Twilight se na něj tázavě podívala.

„Asi jako poděkování,“ zalhal.

„Ne, domácí vězení ne, ale potřebuju zpracovat nějaké papíry,“ řekla a ukázala na vysoký sloupec poznámek, který potřeboval roztřídit a zařadit do kartotéky.

  Normálně by rozsah úkolu Spika spíš otrávil, teď ho ale hřála myšlenka, že se ještě dnes uvidí s dámou svého srdce.

„Jsi úžasná, Twi,“ zasmál se, „hned se do toho dám!“

  A s veselým pobrukováním se odebral ke stolu.

  Twilight jen nechápavě zakroutila hlavou, ale pak se šla věnovat své práci.

První z navazující řady fanfiction povídek na téma Sparity. Příběh se odehrává zhruba rok dva po konci druhé série. Postavy náleží společnosti Hasbro.

 Grand Galloping Gala

  Z povzdálí ji sledoval, jak se baví. Nechtělo se mu zapojovat se do zábavy, neměl na ni náladu, když ji viděl, jak se baví s ostaními poníky, kteří ji obletovali jako mouchy cukrátko. Jemu vyhovovalo tohle zastrčené místečko bokem od ostaních, kde mohl být sám se svou depresí.

  Zatím si vybírali partnerky poníci, teď ale přišla na řadu dámská volenka.

  Málem se mu zastavil dech, když se zjevila přímo před ním.

  „Věnuješ mi tento tanec, Spikey?“ zeptala se sladce.

  „Samozřejmě, má paní,“ špitl a uklonil se.

  Vydali se spolu na parket. Spike znejistěl, protože zrovna v tu chvíli jak na potvoru začala hrát pomalejší skladba. Rarity se k němu přitiskla, jen na sucho polkl a opatrně jí položil ruce kolem krku.

  „Rary...“ špitl, rudý až za ušima, „všichni se dívají.“ A měl pravdu. Mladého draka s poníkem sledovalo několik zvědavých párů očí.

  „Nevšímej si jich. Teď jsme tu jen ty a já,“ usmála se a zpříma se mu podívala do očí. Spike měl pocit, jakoby jeho srdce udělalo při tom pohledu kotrmelec. Byl překvapen z Raritiny náhlé náklonnosti.

  „Já... myslel, že o mě nemáš zájem,“ řekl tiše, zmatený z jejího chovaní. Celý večer protančí s jinými, ale pak příjde k němu a takhle se k němu „tulí“.

  „Víš, Spikey... celou dobu jsem doufala, že si pro mě přijdeš. A ty ses místo toho schovával někde bokem. Tak jsem vzala situaci do svých kopyt,“ zasmála se.

  Spike byl ale ještě víc zmatený.

  „Ale proč?“

  „Protože tě mám ráda, můj malý blázínku,“ zvonivě se zasmála.

  A pak udělala něco, v co mladý drak nedoufal ani v nejdivočejších snech.

Políbila ho.

  Spike měl pocit, jakoby se jeho narozeniny předběhly. Několikrát po sobě. Teď už mu bylo jedno, jestli se někdo dívá. Sevřel ji víc a její polibek opětoval.

  „Miluju tě, Rarity,“ splynulo mu z úst, když se od sebe odtrhli.

  „Já tebe taky,“ zašeptala Rary a v očích se jí zatřpytili drobné slzy.