Fialový šeřík

Má úplně první publikovaná povídka. Fanfic z prostředí Harryho Pottera s OC, lovestory jako trám, tak bacha, ať vás nechytne hyperglykemický záchvat :)) Protože má povídka jen šest krátkých kapitol, dám ji celou do jednoho příspěvku, bude to jednodušší, než ji kouskovat. Enjoy!

    Tuto povídku bych chtěla věnovat muži, do kterého jsem byla 4 roky zamilovaná a on mé city neopětoval. Ondřeji, byl jsi pro mne tím, čím byla Lily Evansová pro Severuse Snapea, v tom dobrém i v tom zlém... a za to Ti děkuji.

1.kapitola: Neznámá kráska

„Together in all these memories,

I see your smile.

All of the memories I hold dear.

Darling you know I'll love you,

Till the end of time.“

Within Temptation, Memories

    Červen se pomalu přehoupl přes půlku. Celý kouzelnický svět oslavoval pád Pána zla. Jakoby i teplé a slunečné počasí s příslibem léta oslavovalo konec vlády tyrana. Ačkoli to bylo vélké vítězství, přece jen bylo poznamenáno hořkostí ztráty. Ztráty přátel, rodin, lásek...

    Severus Snape sice zemřel na špinavé podlaze v Chroptící chýši, ale Harry se postaral, aby jeho pohřeb byl důstojný. Protože profesor neměl žádné příbuzné, rozhodl se Harry, že se o vše postará, aby mu udělal aspoň nějakou službu. Rozhodl, se svolením nově jmenované ředitelky Minervy McGonagallové, že místem profesorova posledního odpočinku budou pozemky bradavické školy. Místo vybral záměrně, pochopil, že to nejhezčí, co kdy Snape zažil, se odehrálo zde. Že Bradavice byly pro Snapea, stejně jako pro něj, ten opravdový domov.

    Pohřbu se účastnilo jen několik málo lidí, Harry, Ron, Hermiona, pár profesorů, členové Řádu. Harryho ale hned zaujala neznámá osoba stojící bokem hlavního hloučku. Byla to vysoká, evidentně velmi krásná žena, i když jí z obličeje nebylo moc vidět. Oblečená byla v dlouhý černý plášť s kápí přehozenou přes hlavu, takže se jí většina obličeje topila ve stínu. Zpod kápě jí na hruď spadaly dlouhé temně hnědé vlnité vlasy, v ruce třímala snítku fialového šeříku a nezadržitelně plakala.

    Když obřad skončil, všichni se pomalu vydali k hradu, jenom žena zůstala a přistoupila blíže k čerstvému hrobu. Harry se ohlédl a z povzdálí sledoval, jak poklekla a položila na hrob snítku šeříku. Zůstala klečet, dokud najednou nepropukla v hořký srdceryvný pláč, který neukryla ani tím, že schovala obličej pod kápí do dlaní. Její vzlykot bodal jako nůž.

    Harry doběhl ostatní a zastavil profesorku McGonagallovou.

    "Nevíte, kdo to je?" zeptal se šeptem a hlavou naznačil, že myslí neznámou ženu. Profesorka se zamyslela.

    "Připadá mi povědomá, ale nemohu si vzpomenout odkud..."

    Druhý den se Harry vydal na malou procházku. Hlavu měl plnou myšlenek a doufal, že pobyt venku na čerstvém vzduchu mu pomůže trochu pročistit hlavu. Podvědomě zamířil i k Snapeově hrobu. Už zdáli se mu zdálo něco divného, když však přišel blíž, krve by se v něm nedořezal. V prvním okamžiku strnul hrůzou nad tím, co viděl. Celý náhrobní kámen byl pocákán krví a na čerstvé hlíně hrobu spočívalo bezvládné tělo neznámé ženy. Její krásná tvář byla mrtvolně bledá, oči měla zavřené, jakoby jen spala. Ruce měla rozhozené jako hadrová panenka, kterou někdo hodil na zem. Vedle jejího těla ležela hůlka a snítka fialového šeříku.

    Když byl Harry konečně schopný reakce, rychle padl na kolena a snažil se nahmatat ženě puls. Marně... Zvedl se a utíkal do hradu pro pomoc. Za chvíli se vrátil s profesorkou McGonagallovou a madame Pomfreyovou, jimž v patách běžel Ron s Hermionou. Madam Pomfreyová však konstatovala, že už ženě není pomoci. Nikdo nevěděl, koho to napadlo, ale bylo rozhodnuto, že tělo zatím bude odneseno do Brumbálovy pracovny, než se podaří vypátrat příbuzné ženy a kontaktovat je. Harry pomohl oběma ženám v přesunu. V Brumbálově pracovně vyčarovala profesorka McGomagallová provizorní katafalk. Všechno to hemžení probudilo bývalé ředitele pokojně klímající ve svých rámech. Všichni reptali a ptali se, co se děje, dokud jeden z nich neprotrhl jejich brumlání, když spatřil tělo, které právě dávali na katafalk.

    "Melissa?" vyhrkl profesor Brumbál ze svého portrétu nad psacím stolem...

2.kapitola: Přítel

,,Thank you for those special moments

You'll always be here in my mind

Did you know you changed my life?”

Gwen Stefani, Wonderful life

    ,,Vy ji znáte, pane?” udiveně se otočil Harry.

    ,,Samozřejmě, že ji znám," odvětil Brumbál a smutně se ze svého rámu podíval na bezvládné tělo, které zrovna profesorka zakrývala vyčarovaným suknem. V tu chvíli do pracovny vtrhla i Hermiona, s udýchaným Ronem v patách.

    ,,Co se vlastně stalo, Harry?" vyhrkla.

    ,,Na to samé jsem se chtěl zeptat i já," obrátil se Brumbál na Harryho. Harry jim rychle vylíčil, co se událo. Brumbál ho zamyšleně posluchal se smutným výrazem.

    ,,Na Snapeově hrobě, říkáš?" shrnul profesor, když Harry skončil.

    ,,V podstatě mě to nepřekvapuje," konstatoval zasmušile.

    ,,Melissa Greyová," odpověděl na jejich tázavé pohledy, ,,byla první vážnou a asi jedinou známostí profesora Snapea. Byla to talentovaná čarodějka a velmi krásná dívka. Vroucně Severuse milovala, stejně vroucně jako Snape miloval tvou matku, Harry." Harry se zadíval zamyšleně na katafalk a pochopil bolest, s jakou žena včera plakala na Snapeově hrobě.

    ,,Myslím," vyrušil ho Brumbál z myšlenek, ,,že si oba zaslouží, abych pověděl jejich příběh..."

    ,,Vše začalo Melissiným nástupem do Bradavic," začal Brumbál.

    Naposledy se z okna dívala, když padal soumrak. Teď už bylo sametově černé nebe pokryto hvězdami. A vlak začal zpomalovat. Srdce jí poskočilo, když si to uvědomila. Je tady, je v Bradavicích!

    Těžko kontrolovala své vzrušení, když průvod prvňáků vcházel do Velké síně. S očima doširoka otevřenýma a rozzářenýma hltala všechny vjemy kolem sebe, zářící světlo tisíce svící nad dlouhými kolejními stoly, tváře studentů, zvědavě pozorující nové adepty studia čar a kouzel, stříbřitě třpytivé duchy i samotnou ohromnost a velkolepost Velké síně.

    Když všichni došli až k učitelskému stolu, nesnažila se bojácně ukrýt, jako ostatní děti, ale stoupla si hrdě dopředu, jak se na čarodějku jejího rodu sluší. Narovnala se a s tváří ozářenou světlem svící, si počkala na svůj osud. Zařazování právě začalo…

    Nemusela čekat dlouho, než profesor s dlouhými hnědými vlasy a stejně hnědým vousem přečetl z pergamenu její jméno.

    „Melissa Greyová,“ zaznělo síní. Melissa se zhluboka nadechla, na zlomek vteřiny zaváhala, ale pak rozhodně vykročila. Moudrý klobouk se jen letmo dotkl jejích lesklých vlasů.

    „Zmijozel!“ Melissa se vítězoslavně usmála a zamířila ke svému stolu, odkud se teď ozýval jásot a tleskání.

    „Můžu si přisednout?“ zeptala se hubeného černovlasého mladíka, který seděl na kraji lavice. Ten na ni upřel pohled černých očí a pak přikývl.

    „Do psí mateří…“ ulevila si Melissa, v jedné ruce knihu kouzel a v druhé hůlku, z jejíž špičky se nepatrně kouřilo.

    „Co se stalo?“ ozvalo se z rohu místnosti, kde se právě z křesla zvedl ten druhák, vedle kterého si první den na hostině sedla. Vypadal, že ho svým pokusem o čarování vyrušila, aspoň o tom vypovídal jeho otrávený výraz.

    „Nějak… mi to… nejde…“ procedila Melissa naštvaně a zatřepala hůlkou.

    „Můžu se podívat?“ zeptal se a vzal jí z ruky knížku.

    „Ale vždyť to je učebnice pro třetí ročník,“ povytáhl obočí a pak se zamračil, „kde jsi ji vzala?“

    „Otec mi ji dal,“ odpověděla.

    „Ty jsi ta prvačka, o které mluvil Brumbál, viď?“ Jeho rty zkřivil úšklebek.

    „Vyjadřoval se s obdivem ke tvému talentu,“ řekl Snape, když jí podával knihu zpět.

    „Mám už s těmito kouzly nějaké zkušenosti, pomůžu ti,“ nabídl se. „Jmenuju se Severus Snape.“

    „Melissa Greyová,“ odpověděla a zářivě se usmála. Snape si všiml, že má zelené oči. Jako Lily.

    "Melissa byla velmi talentovaná dívka, což vzhledem k jejímu původu nebylo až tak podivuhodné," poznamenal Brumbál, ,,hodně mi ji připomněla slečna Grangerová, " usmál se na Hermionu.

    ,,I když u Melissy to nebylo tak překvapivé." Harry se na něj tázavě podíval.

    ,,Slečna Greyová, Harry, patřila k jedné z nejstarších kouzelnických rodin, kde se talent dědil z otce na syna a z matky na dceru..." Brumbál se odmlčel.

    ,,Každopádně," pokračoval po chvíli, ,,se z Melissy a Severuse brzy stali přátelé."

3. kapitola: Lilie a šeřík

„Půl, jen půl těla mám

Druhá půl je tvá

Můj, jen můj dech zkrácený

Když tvůj stín objímá

Ty, nebo já?“

Maya, Průhledná

    „Roky plynuly, Severus stál po boku Lily, již tajně z povzdálí sledoval, ale nezapomínal ani na svou jedinou zmijozelskou kamarádku. A Melissa se mu před očima měnila z malé ambiciozní holčičky v hrdou a sebevědomou čarodějku. Její krása začala okouzlovat i chlapce kolem ní, ale ona si toho nevšímala.“ Albus se na chvíli odmlčel, jak se ztratil ve vzpomínkách.

    „A pak přišel rok Severusových NKÚ...“

    

    „Blbečči,“ utrousila Melissa nakvašeně a sesunula se do prostorného ušáku vedle Severusova křesla. Ten ani nevzhlédl od knihy, do které měl zabořený svůj hákovitý nos. Byl v pátém ročníku, což znamenalo, že na konci roku bude skládat NKÚ, tak nechtěl ponechat nic náhodě. Po chvíli napjatého ticha se ale neudržel.

    „Tak kdo tentokrát?“ zeptal se potměšile.

    „Znáš Crowleyho? Ten blonďák z Mrzimoru...“ odpověděla Melissa a odhrnula si z čela několik pramínků.

    „To, že mě nahání půlka Zmijozelu, bych ještě nějak přežila,“ rozpovídala se, zatímco se naklonila k brašně, aby z ní vytáhla gumičku a začala si splétat temné vlasy, které jí už teď spadaly někam do půli zad, do pevného copu, „ale že mě pozve na rande snaživý prefekt z Mrzimoru, to jsem fakt nečekala...“ Odfrkla si a zavrtala se hlouběji do ušáku.

    „Ty se asi nedíváš do zrcadla, že?“ poznamenal jízlivě Snape a zaklapl knihu, aby ji na chvíli odložil. Nasupeně se na něj podívala.

    „Co tím myslíš?“

    „Jsi den ode dne hezčí, má drahá Mel,“ shrnul Snape. Melissa se zarděla. Slýchavala dost často, že kromě talentu podědila i notnou dávku půvabu svých předkyň, ale od Severuse to bylo takové... příjemné... Pousmála se pro sebe.

    „Měla bys jim dát šanci,“ navrhl Snape. Když se na něj překvapeně podívala, jen pokrčil rameny. Znovu si odfrkla a vytáhla z brašny težkou knihu, za kterou se skryla.

    „To tak,“ pomyslela si. „Takovému póvlu... ale tobě bych šanci dala...“ Byla ráda, že za knihou není vidět jak zrudla a rychle náhlou myšlenku zahnala.

    Ale sama sobě si nemohla nic nalhávat. Severus pro ni už nějakou chvíli byl víc než přítel. V noci se jí o něm zdávalo. Nemohla přijít na to, proč ji tak fascinuje. Severus rozhodně nebyl prototypem krásného muže. Vyhublý, s bledou pletí, mastnými vlasy a hákovitým nosem. „Kráska a zvíře“ usmála se pro sebe. Muselo to být něco uvnitř něj, co v ní vzbuzovalo tu neodolatelnou touhu ho obejmout a už nepustit. Jen díky přísné disciplíně se dokázala ovládnout, aby to neudělala.

    Těšila se z jeho přítomnosti, snažila se s ním být každou volnou chvilku. Nabídla mu, že se s ním bude učit na zkoušky, což aspoň nevypadalo tak okatě. Ale stejně dobře věděla, že Severus má oči jen pro Lily...

    „Jak to dnes šlo?“ zeptala se večer, když si k ní Snape přisedl k zmijozelskému stolu. Všimla si, jak se na něj kdosi od stolu škaredě podíval a musela se držet, aby se nerozesmála.

    „Výborně,“ rozpovídal se s nadšeným výrazem Snape, „měli jsme lektvary, dostal jsem pochvalu, protože jsem svůj lektvar jako jeden ze dvou studentů namíchal ještě před stanoveným časovým limitem. Ten druhý lektvar byl Lilyn...“ Melissa sebou při tom jméně cukla.

    „Ona je neskutečná. Je talentovaná, dokonale...“ Melisse se nahrnula krev do tváře. Snape nedořekl větu a tážavě se na ni podíval.

    „Co se děje, Mel?“ zeptal se. Melissu zaplavila vlna vzteku.

    „Nic!“ vyštěkla, praštila příborem do talíře s nedojezeným jídlem a utekla od stolu.

    Seděla v temném rohu společenské místnosti, rukama si objímala kolena a z doširoka otevřených očí jí kanuly slzy, když ji Severus našel. „Co se to děje s mou malou Melissou?“ zeptal se skoro něžně, když k ní přistoupil.

    „Nic...“ zalhala a vzhlédla k němu uslzenýma očima.

    „To vidím,“ poznamenal jízlivě.

    „Tak to vyklop, Mel,“ pobídl ji. Ještě víc si přitáhla nohy k tělu, jakoby se chtěla před Snapem chránit a uhnula pohledem.

    „Já... já... uhmmm,“ snažila se přes slzy najít slova. Najednou ji ale cosi popadlo. Vymrštila se z křesla, popadla Severuse kolem krku a vlepila mu polibek přímo na rty. Oba ztuhli.

    „Potěš koště,“ procedila, když se od něj s vytřeštěnýma očima odlepila. Aniž by čekala na jakoukoli reakci, vysmekla se mu a utekla do bezpečí holčicích ložnic.

    „To... bylo nečekané,“ pomyslel si Snape a dotkl se svých rtů.

    Druhý den o tom ani jeden z nich nepromluvil. Seděli vedle sebe na snídani, oba jedli mlčky, dokud Snape ticho neporušil.

    „Myslím, že bychom si měli promluvit,“ řekl zasmušile, Melissa jen přikývla a dál se věnovala rýpání vidličkou do míchaných vajec. Snape už měl dojezeno, když se Melissa konečně zvedla.

    Byla krásná sobota, jaro už pomalo přebíralo nadvládu nad zimou. Slunce svítilo a prohřívalo zkřehlou zem, i když ve vzduchu byl ještě cítit zimní chlad. Jezero bylo pokryto chomáči mlhy, které se líně převalovaly po hladině. Melissa se zastavila na břehu a cítila, že Snape stojí za ní.

    „To, co se včera stalo, byla má chyba,“ začala, aniž by na Snapea pohlédla, „omlouvám se a byla bych ráda, kdybychom se k tomu nevraceli...“ Otočila se a pohlédla na Snapea, z jeho kamenné tváře však nedokázala nic vyčíst.

    „Myslím, že se k tomu budeme muset vrátit,“ řekl příkře. „To, co se včera stalo...“ začal, „nebylo jen tak, viď?“ Melissa nervozně přešlápla, tak vykouzlil tlustou deku, na kterou si oba sedli, a přenosný ohýnek, který je měl aspoň trochu zahřát a ochránit před chladem ze země.

    „Já,“ začala Melissa, stále hledící přes jezero někam do dáli, „byla jsem naštvaná, protože si mluvil o Lily... proto jsem utekla z večeře. Já... mám tě ráda, Seve, ale v poslední době víc než jako kamaráda. Ale vím, že ty máš oči jen pro Lily...“ dokončila ztěžka a konečně se na něj podívala.

    „Tak tohle trápí mou malou Mel,“ ušklíbl se, což byla jeho verze přívětivého úsměvu. Vzal ji kolem ramen, vděčně se k němu přitulila.

    „Netrap se, má malá, vůbec ti to nesluší,“ začal jí hladit po vlasech.

    „Proč jsi mi vlastně žačal říkat „malá“ ?“ neubránila se úsměvu.

    „Vždy si vzpomenu na tu malou prvačku, která se tak urputně snažila naučit kouzla pro třetí ročník...“

4. kapitola: Štěstí

„You are my sweetest downfall

I loved you first...“

Regina Spektor, Samson

    „Za několik týdnů se stala ta politováníhodná záležitost, ve které figuroval i tvůj otec,“ řekl Brumbál. Harry se zadíval do země. Kvůli této události se stále za otce styděl.

    „A tehdy se cesty Lily Evansové a Severuse Snapea rozešly. Ovšem každý z nich našel nové štěstí. Aspoň na chvíli...“

    „Severusi...“ vydechla Melissa, když jí poprvé vzal do náruče a políbil. Něco se po NKÚ stalo, co změnilo Snapeovo chování k ní. Do té doby se chovali, jakoby se mezi nimi nic nestalo, jako by k polibku, ani k rozhovoru u jezera nikdy nedošlo. Ale pár dní po poslední zkoušce za ní přišel do opuštěné společenské místnosti. Všichni byli venku a užívali si teplého počasí, jen Melisse se ven nechtělo. Byla rozmrzelá a zasmušilá a byla ráda, že se mohla schovat do prázdné místnosti a zavrtat se v oblíbeném křesle.

    „Mel,“ řekl ode dveří, zvedla pohled a hlavou mu pokynula, aby si k ní přisedl. Překvapilo ji proto, když si sedl před ní na zem a vzal ji za ruku.

    „Hodně jsem přemýšlel,“ začal. Melissa zpozorněla. Snape se ušklíbl.

    „Pořád mě máš ráda víc než jako kamaráda?“ Melissa se ušklíbla také a přikývla.

    „Myslím, že tvé city budou opětované...“ Melissa na něj chvíli nechápavě hleděla a pak se vymrštila z křesla.

    „Severusi,“ vydechla, objala ho kolem krku a vlepila mu pořádný polibek.

    „Miluju tě...“ zašeptala mu skoro neslyšně do vlasů.

    „Některé studenty docela překvapilo, že jedna z oblíbených a obdivovaných dívek si za partnera vybrala největšího outsidera, jehož jediní přátelé byli členy dosti obskurního kroužku s poměrně nebezpečnými tendencemi,“ řekl Brumbál.

    „Ale museli se s tím smířit. Slečna Greyová jim uměla velmi nevybíravým způsobem dát najevo, že „jejího Severuse“ nikdo pomlouvat nebude.“ Brumbál se uchechtl.

    „V životě jsem neviděl tak důmyslně použité kletby...“

    „Já vím, jak nenávidíš společenské akce, ale...“ Melissa na něj upřela pohled svých velkých zelených očí takovým způsobem, že Snape nemohl odmítnout.

    „Je to pro mne důležité...“ korunovala svou snahu větou, která Snapeovi už vůbec nedovolila říci ne.

    „Kruci, ta holka se mnou dokáže mávat,“ pomyslel si. Stáli spolu v Melissině soukromém pokoji, který jako primuska dostala přidělený. Melissa právě vybalovala balík, který ji ráno došel od matky.

    „Je to jen jeden večer, pak už se na žádné z Křiklanových akcí nemusíš nikdy ukázat. Nehledě na to, že by vypadalo velmi podivně, kdyby si jako můj partner nešel. Chceš mě tam snad nechat napospas Crowleymu?“ naklonila se k němu škádlivě.

    „Máš pravdu, Mel,“ řekl odevzdaně Snape.

    „Ta-dá! Co jim říkáš?“ vytáhla Melissa vítězoslavně z balíčku dlouhé šaty.

    „Mel,“ povzdechl si Snape, „dokud je na tobě neuvidím, tak jim nemůžu říkat ani ň. Teď je to jen kus hadru. Předpokládám, že hodně honosný a drahý, ale pořád kus hadru.“ Melissa se usmála.

    „Máš pravdu, chovám se jako puberťák,“ přitulila se k němu, aby ho políbila.

    Vánoční večírek Křiklanova klubu. Akce opředená aureolou něčeho vyjímečného, protože se jí mohli účastnit jen učitelé, Křiklanovi „miláčci“ a jejich „vyvolení“. Melissa si hodlala večer užít s náruživostí princezny. Jediné, co jí trochu kazilo náladu, byl fakt, že mezi pozvanými byla i Lily. Snape s ní sice od NKÚ nepromluvil, ale Melissa si nebyla jistá, co se stane, když budou ti dva konfrontování tváří v tvář. Navíc Lily už nějakou dobu chodila s Jamesem Potterem, což by asi Snapeovi na náladě moc nepřidalo...

    „Každý na tobě může oči nechat,“ ušklíbl se Snape, když spolu v objetí tančili na pomalou píseň. Víc se k ní přivinul.

    „Všimla sis, co to dělá s tím starým prďolou?“ zašeptal ji spiklenecky do ucha a hlavou naznačil Křiklanovým směrem. Profesor oba tanečníky pozoroval s neskrývaným zaujetím. Melissa se zvonivě zasmála. Nikdy v životě si nepřipadala šťastnější. Byla jako princezna, oblečena do temně smaragdových šatů, které obepínaly její štíhlé tělo, s nebezpečně hlubokým výstřihem, ve kterém se rýsovala pevná ňadra a dlouhou splývavou sukní. Pohybovala se se samozřejmou elegancí, užívala si pozornosti a zároveň se snažila, aby se v jejím „světle“ trochu vykoupal i Snape. Se škodolibým zadostiučiněním zaznamenala, že Lily Evansová vedle ní, i v krásných šatech, vypadá jako vidlačka...

    „Severusi,“ pošeptala svému příteli, když se čas přehoupl přes půlnoc, „chtěla bych ti něco věnovat.“ Snape si všiml jejího ruměnce. Oba se vydali k jejímu pokoji.

    „Myslím, že nastal čas, abychom se v našem vztahu posunuli o něco dál,“ řekla, když se posadila na postel. Zadívala se na něj zpod víček, Snape se při tom pohledu zachvěl.

    „Pojď ke mně,“ zavrněla a stáhla ho k sobě na postel. Začala ho hladově líbat a pomalu vysvlékat.

    Tu noc se z nich stali milenci...

5. kapitola: Lhář

„You have taken away the trust,

you're the ghost haunting through her heart.

Past and present are one in her head,

you're the ghost haunting through her heart“

Within Temptation, Restless

    „Ale Snape s ní nezůstal,“ vložil se do Brumbálova vyprávění Harry.

    „Ne, bohužel ne,“ přitakal Brumbál smutně.

    „Zatímco Melissa dokončovala studium posledního ročníku, Snape se přidal společně se svými přáteli k lordu Voldemortovi. Velmi rychle začal šplhat po žebříčku Voldemortových oblíbenců, až se stal něčím jako jeho „pravou rukou“. Tehdy se také dozvěděl o té věštbě. Poté, co Melissa dokončila úspěšně studium, přestěhovali se spolu do Snapeova domu na Tkalcovské ulici a tam spolu další skoro tři roky bydleli, dokud nedošlo k té hrozné noci, kdy lord Voldemort zabil tvé rodiče, Harry. Snapea, který tehdy působil jako dvojitý agent v našich službách, to zničilo. Tehdy vyšlo najevo, že profesor Snape nikdy nepřestal Lily milovat.

    A Melissa Greyová se ocitla ve velmi nezáviděníhodné pozici...“

    „Jak jsem mohla být tak hloupá...“ Melissa stála u okna ve své ložnici v sídle rodiny Greyů. Na sobě měla tmavě fialové šaty, ty ale byly pomačkané. Vlasy měla neupravené, jakoby si je několik dní nečesala. Oči, pod kterými se rýsovaly temné kruhy, upřela k ocelovému nebi. Ten rok začalo sněžit velmi brzy, už od rána se k zemi snášely těžké sněhové vločky. Věděla, že příjde škemrat o odpuštění, proto ji nepřekvapilo, když se na příjezdové cestě zhmotnila postava zahalená do černé.

    Jen za pár chvil se ozvalo zaklepaní na dveře. Melissa se ani nenamáhala otočit, když Snape pomalu otevřel dveře. „Melisso,“ hlesl.

    „Vypadni,“ sykla Melissa a zaťala ruce v pěst.

    „Chápu, jak se asi cítíš, ale...“ začal Snape neobratně, v tu chvíli se prudce otočila a v očích ji zablesklo.

    „Co si o sobě myslíš, Snape?“ zaječela.

    „Že sem jen tak příjdeš, omluvíš se a vše bude v pořádku? Nebude, nikdy už to nebude v pořádku...“ Ztišila hlas a po tvářích se jí začaly řinout slzy.

    „Zradil si mě...“ řekla skoro neslyšně.

    „Lhal si mi celé ty roky, co jsi byl se mnou... Potřeboval sis zahojit zlomené srdíčko, když tě ta mudlovská šmejdka nechala a já byla první po ruce...“ Snape mlčel, neodvážil se říct ani slovo. Najednou přišla Melissa přímo k němu a zadívala se mu zpříma do očí.

    „Víš, co jsi, Severusi Snape?“ zasyčela.

    „Jsi zbabělec. Obyčejný zbabělec, který ani nedokáže přiznat, že celou dobu miloval jinou... A teď mi zmiz z očí, už tě nechci nikdy vidět,“ řekla výhružně.

    „Mel, já...“ pokusil se Snape něco říct. V tu chvíli protnul vzduch plamen, který po něm Melissa vyslala ze své hůlky. Jen těsně minul Snapeův obličej a donutil ho se stáhnout. Rychle přešel ke dveřím a otevřel je. Než však odešel, ohlédl se a uviděl, jak Melisse kanou ze zelených očí slzy...

    „Melissa se pak přestěhovala za příbuznými na sever, kde už zůstala,“ shrnul Brumbál.

    „Stala se profesorkou na Kruvalském institutu. Čas od času jsem měl možnost se s ní setkat, když přijížděla na prázdniny zpět do Anglie, protože se držela výhradně kouzelnické společnosti. Vždy byla perfektně upravená, vtipná a velmi společenská, ale při bližším pohledu bylo zřetelné, že není úplně štastná. Jakoby ji obklopoval závoj téměř neznatelného smutku.“ Brumbál se na chvíli zamyslel.

    „Pokud je mi známo, s profesorem Snapem se už nikdy nesetkala...“

    „Jak to všechno víte,“ neudržel se Harry. Věděl, že Brumbál dokáže vyšťárat informace i z těch nejzapadlejších koutů (koneckonců to sám Harrymu předvedl), ale nechápal, proč se tak zevrubně zajímal zrovna o tuto ženu.

    „Určitě jsem se zmínil, Harry,“ podíval se na něj Brumbál skrz půlměsícové brýle, „že slečna Greyová byla nejen z čistokrevné, velmi vážené kouzelnické rodiny, ale také velmi talentovaná čarodějka.“

    „Sledoval jsem ji,“ přiznal Brumbál.

    „Upřímně, děsil jsem se dne, kdy se připojí k Smrtijedům. Z pro mě neznámých důvodů se tak nikdy nestalo...“

6. kapitola: Poslední rozloučení

„I've tried so hard to tell myself that you're gone

But though you're still with me, I've been alone all along“

Evanescence, My Immortal

    Melissa se na sebe podívala do zrcadla. Ještě jí nebylo ani čtyřicet, ale najednou si připadala stará, neskutečně stará. Jakoby na jejích bedrech ležely stovky let. Jejího krásného obličeje se sice pomalu začínaly dotýkat vrásky, ale stále přitahoval pozornost mužů. Všechny však odmítala, nikdo nevěděl proč.

    Celé roky doufala, že se situace obrátí v její prospěch. Párkrát se v průběhu let se Snapem sešla, vždy se k sobě chovali s uctivou zdvořilostí, ale nikdy nic víc. Melissa cítila, že Snape je v hloubi duše spojen s Lily, zatímco ona, Melissa, mu nikdy neodpustila...

    Sklopila hlavu. Venku zářilo slunce a rozehřívalo místnost paprsky, které procházely přes okno. Byl červen. V červnu, před více jak dvaceti lety, se to všechno začalo, tehdy Snapea poprvé políbila. A teď, v červnu, po více jak dvaceti letech, se to všechno skončí.

    Ještě jednou se na sebe podívala do zrcadla, zapnula si sponu pláště pod krkem a skryla hlavu přetažením kápě. Pak vzala hůlku a snítku fialového šeříku, který ráno utrhla v zahradě, a vydala se na svou poslední cestu...

    Věděla, že pohřeb se bude konat v Bradavicích. Přišla jen chvíli po začátku a ani ji moc nepřekvapilo, že se ho účastní tak málo lidí. Severus nikdy nebyl moc oblíbený. Všimla si, že v hloučku stojí i Harry Potter, syn Lily Evansové. Stoupla si bokem, kde si ji skoro nikdo nevšiml a počkala, až všichni odejdou. Když byla sama, podívala se na náhrobní kámen. Při pohledu na jeho jméno se svezla na kolena a hořce se rozplakala.

    „Severusi,“ šeptla skrz slzy.

    „Vždy jsem tě milovala. Bez tebe nejsem nic. Můj život nemá cenu...“

    Veděla, co chce udělat. Vytáhla hůlku. Zamumlala triviální kouzlo. Na jejím zápěstí se objevily řezné rány. Stále na kolenou, pohladila náhrobní kámen, jakoby to byl Severus sám.

    „Už brzy budeme spolu... napořád...“ zašeptala a upadla do věčného spánku...

Noční můra nebo sen?

  Měl to být sen, který se stal skutečností.

Místo toho to byla noční můra.

Ale i z té nejhorší noční můry se nakonec probudíte do nádherného dne.

  Rarity málem vyletěla radostí z kůže, když našla ve své schránce zlatem orámovanou pozvánku na soukromou party, kterou pořádal Fancy Pants. Jeho party byly sofistikované, elegantní, prestižní. Každý důležitý pony tam bude. Ale Rarity na nadcházející událost pohlížela i z jiného pohledu, čistě osobního.        

  Doufala, že se konečně s Fancy Pantsem trochu víc sblíží. Koneckonců to mezi nimi na oslavě královské svatby pěkně jiskřilo.

  Vybrala své nejlepší šaty. Jednoduché, ale elegantní, dechberoucí, ale ne příliš okázalé, v barvě bezmračného letního odpoledne. Žádné zbytečné šperky, kromě jednoho. Ani nevěděla, co ji přimělo vybrat z bohaté zásoby třpytivých tretek zrovna náhrdelník s ohnivým rubínem, který dostala od Spika.

Trocha parfému za uši, lehký make-up a byla připravena zazářit.

  S padajícím soumrakem ji před obchodem vyzvedl kočár tažený dvěma urostlými pegasy, kteří jí dopravili přímo k sídlu Fancy Pantse.

  

 Stejně jako jeho majitel bylo impozantní a elegantní. Všude zářila světla, ozařovala mramor a vzácné dřevo, odrážela se od šperků vážených klisen a napomádovaných hřív neméně vážených hřebců. Každý, kdo v Canterlotu něco znamenal tu byl přítomen.

  Rarity se zapojila do pulzujícího, štěbetajícího davu. Opájela se tou nádherou a tou ušlechtilostí kolem. Tohle byl opravdu sen, který se stal skutečností. Byla tady, ve velké společnosti. Konečně něco znamená.

A možná svůj status dnes ještě povýší. Usmála se pro sebe, když uslyšela své jméno:

  „Rarity! Drahá, jsem tak rád, že jste tady!“ propletl se k ní hloučkem několika klisen Fantsy Pants.

  Jemně ji políbil na tvář, až se začervenala.

 „Jsem tak ráda, že zde můžu být, tolik to pro mě znamená,“ vydechla s očima rozzářenýma údivem.

 „Pojďte, drahá,“ vyzval ji, „musíme zapít naše setkání něčím dobrým.“

  Rarity si skutečně večer užívala. Měla možnost popovídat si se zajímavými poníky, ochutnala delikátní dezerty a jemné perlivé víno.

  Co jí trochu kazilo náladu byl fakt, že po Fancy Pantsově boku se neustále pohybuje mladá klisnička. Vypadala jako modelka, s krémovým tělem a zlatavou hřívou. A Fantsy Pants se k ní choval úplně stejně jako k ní, k Rarity, když jí tenkrát provázel po Canterlotu.

  Zamyšleně je sledovala, takže si ani nevšimla, když se k ní přitočila jedna z elegantních klisen, se kterou se během večera seznámila.

„Koukám, že hostitel si našel novou oběť,“ odfrkla si a napila se z vysoké sklenice perlivého vína.

„Oběť?“ podivila se Rarity.

„Je veřejným tajemstvím, že Fancy Pants tyhle malé oslavy pořáda jen proto, aby se pochlubil svým novým úlovkem,“ začala vysvětlovat dáma a nedokázala skrýt lehké opovržení v hlase.

„Vždy si vybere sličnou klisničku, uvede ji do společnosti, chvíli ji opečovává a pak, když se mu omrzí, tak ji vymění za jinou sličnou mladou dámu. Jeden třpytívý šperk vymění za jiný...“

  Do Rarity jakoby v tu chvíli uhodilo. Napila se, aby zkryla své rozpaky, zatímco dáma vedle ní pokračovala:

„Šeptá se, že výměnou za to, že se ty slečny dostanou do vyšší společnosti, se na chvíli stanou i ozdobou jeho ložnice. Spousta těch slečen samozřejmě doufá, že z toho bude něco víc... ale nejsou nic víc, než pěkná trofej, ozdoba, která se vymění, když splní svůj účel...“

  Rarity měla pocit, jakoby ji někdo polil studenou vodou. V tohle přesně doufala ona. Ve svých představách si malovala růžovou budoucnost po boku toho okouzlujícího hřebce, už od jejich setkání v Canterlotu. Opájela se pomyšlením, že by se stala jeho přítelkyní, obdivovanou a váženou.

A přitom mohla skončit jako obyčejná „zahřívačka postele“, kterou by vyměnil jako staré sako.

Byla to naivní představa, ale ona se k ní tak přimknula... a teď přišlo vystřízlivění. Jak mohla být tak hloupá?

  „Promiňte,“ omluvila se, „ale musím si jít přepudrovat nos.“ Sklonila hlavu, protože cítila, jak jí v očích začínají pálit slzy. Rozběhla se a nechala udivenou klisnu za sebou.

  Vyběhla ven na čerstvý vzduch a zastavila se. Jedno věděla naprosto přesně. Už tu nechce být ani další minutu. Našla volný kočár, který jí byl ochotný zavést zpět do Ponyvillu a schovala se do jeho útrob, kde se stočila na sedadle a konečně nechala slzy volně proudit...

  Bylo po půlnoci. Rarity se nenamáhala tím, že by rozsvítila světla. Potmě doklopýtala do své ložnice a oblečená se zhroutila do své postele. Stále plakala.

  Jak mohla být tak naivní? Její fantazie neměla žádný reálný základ a přesto se k nim tak upnula. Bláznivě milovala svůj sen, aniž by si vůbec uvědomila, na jak vratkých základech je vystavěn.

  Plakala tak usedavě, že neslyšela, jak se dveře její ložnice otevřely

„Rarity?“ ozvalo se ze tmy. Poznala ten hlas, ale bylo jí to jedno.

„Chtěl jsem jenom zkontrolovat, že jsi se v pořádku vrátila...“ šeptl, když si uvědomil, že klisnička usedavě pláče.

„Nech mě na pokoji!“ vyštěkla.

„Co se stalo?“ zeptal se vyděšeně Spike, který její vyštěknutí ignoroval. Přešel k posteli a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Rarity vypadala hrozně. Slzy jí rozmazaly maskaru po tvářích, šaty měla pomačkané, vlasy rozcuchané do všech stran.

„Rary,“ šeptl konejšivě, když si k ní sedl na postel a sevřel ji jemně v náručí.

„Jsem tak strašně hloupá,“ zaštkala.

„Už je dobře, Rary, už je dobře,“ snažil se ji uklidnit. Dlaní ji setřel slzy.

„A teď mi pověz, co se stalo,“ vyzval ji.

  Pozdě v noci se Spikovi konečně podařilo klisničku uklidnit. Vyslechl si celý její příběh, jemně ji tiskl v náručí a nechal ji, ať se mu vypláče na rameni. Uložil ji do postele, s oblečením se nenamáhal, pro jednou se nic nestane, když ji nechá spát tak, jak je. Všiml si, že má kolem krku „jeho“ náhrdelník.

  Už se chystal, že zhasne a potichu se vyplíží z domu, když ucítil na své ruce jemný dotek.

„Neodcházej,“ ozvalo se tiše. Otočil se. Zpoza okraje deky na něj hleděly dvě modré oči.

„Chci, abys tu zůstal se mnou,“ šeptla Rarity.

„Pro tebe cokoli, Rary,“ usmál se.

Rary... Jen on jí tak říkal. To oslovení ji zahřálo u srdce. Byla najednou ráda, že je tu s ní. Že je tu s ní zrovna on.

  Posunula se na posteli, čímž mu dala jasně najevo, že ho chce mít po svém boku. Spike se zarazil.

„Ehm.. nevím, jestli je to dobrý nápad...“ řekl rozpačitě.

„Ještě před chvílí si říkal, že pro mě uděláš cokoli,“ usmála se a Spike si všiml, jak jí v očích zajiskřilo. Nebezpečí bylo zažehnáno, tohle je ta Rarity, kterou zná, lehce koketní, ale okouzlující. I s maskarou rozmazanou na tvářích a zaschlými slzami.

  Opatrně si lehl vedle ní, trošku nervozní, ona mu s jakousi samozřejmostí položila hlavu na hruď, tak ji ovinul jednu ruku kolem krku.

  Z mladého draka sálalo příjemné teplo, tlukot jeho srdce ji uklidňoval a hlavou jí letěly myšlenky. Nemyslela už na Fancy Pantse a své zklamání. Její myšlenky se točily kolem toho dráčka, na jehož hrudníku právě spočívá.

Byl tu pro ni, čekal, až se vrátí, jen aby se přesvědčil, že v pořádku dorazila domů. Tohle by pro ni nikdo jiný neudělal. Byl jí oporou, když se mu tady v slzách složila, vyslechl si její trápení, uklidnil ji. Vždy tu pro ni byl, když ho potřebovala. Obdivoval ji a vážil si jí.

„Spiku?“ špitla.

„Ano?“ odpověděl ji stejně tiše.

„Děkuju...“

„Není zač, Rary...“ odvětil něžně.

Rary...

  Bylo to jako blesk z čistého nebe...

  Možná hledá svého prince na špatném místě. Možná je její princ stále po jejím boku, aniž by si to uvědomovala. Za celou tu dobu, co se znají, tu vždy byl, aby jí pomohl, ochotný přijít na její zavolání.     

  Věděla samozřejmě o jeho malém „pobláznění“ vůči ní. Lichotilo jí to, ale vždy to brala na lehkou váhu, jako dětskou lásku, ze které vyroste.

  Teď si ale uvědomila, jak moc jí na dráčkovi záleží a že si bez něj vlastně nedokáže svůj život představit. Bezděčně se dotkla rubínu v náhrdelníku, který jí stále visel kolem krku.

„Spikey?“ zvedla hlavu, aby na něj viděla.

„Ano?“

„Jsem ráda, že jsi tu se mnou.“

„Pro tebe cokoli, má paní,“ zopakoval znovu, usmál se a osmělil se pohladit jí po tváři.

„Jsi můj hrdina,“ zasmála se, „máš neskutečný dar zachraňovat mě z mých nesnází.“

Spike se začervenal.

  Nevěděla, co ji to v tu chvíli popadlo, ale musela to udělat. Natáhla se a jejich rty splynuly v dlouhém polibku. Drakovo srdce v tu chvíli udělalo kotrmelec a vynechalo několik tepů. Když se od sebe odtrhli, nechápavě se na ní podíval.

„Něco jsem si uvědomila...“ sklopila oči.

„Miluju tě,“ splynulo jí z úst, než jí došlo, co vlastně říká.

Teď drak ztuhl jako solný sloup. Jasně, po tomhle toužil, ale nikdy nedoufal, že by se jeho sen mohl stát skutečností.

  Popadl Rarity kolem krku a sevřel jí v náručí, ona jeho objetí opětovala.

„Ty jsi můj princ Okouzlující,“ řekla, když jí pustil, „a já hloupá jsem to přehlížela a honila se za vysněnými přeludy... “ Spike jí položil prst na ústa, čímž zastavil proud slov. Pohlédl jí zpříma do modrých očí. Bylo to jako tenkrát, když jí chtěl vyznat svou lásku a ona ho umlčela. Ale tentokrát to „já vím“ četla v jeho očích.

  Dala mu krátký polibek a stulila se do jeho náručí.

„Dobrou noc, Spikey-Wikey,“ zašeptala.

„Dobrou noc, Rary,“ odpověděl Spike.

  Pak jí vtiskl polibek na čelo a zhasl lampičku na nočním stole. Uvelebil se a sevřel klisničku svého srdce pevně v náručí, aby ji nic v noci neprobudilo ze sladkých snů.

  Spike se trhnutím probudil. Vedle nej se ozvalo zamručení na znamení protestu.

„Kolik je hodin?“ vyjekl vyděšeně.

„Ještě nebude tak pozdě,“ odvalila se Rarity a zachumlala se znovu do peřin.

„Byl jsem celou noc venku a Twilight nic neví,“ zasténal Spike, „dostanu pěkně zpucováno...“

  Podíval se na svou spolunocležnici a pomalu mu začalo docházet, co se vlastně stalo. Zachytila jeho pohled a usmála se. 

  Najednou se prudce vymrštila.

„Spiku!“ vyskočila jako čertík z krabičky, „u Celestie, vypadám strašně! Vůbec bys mě neměl takhle vidět. Moje vlasy! A určitě mám rozmazaný make-up. A ty šaty!“

Spike jí chytil do náruče a umlčel polibkem.

„Vypadáš úchvatně jako vždy, má drahá,“ uklidnil ji.

„To říkaš jen tak...“ zaprotestovala, ale usmála se, protože jí to lichotilo.

„Ale teď opravdu budu muset běžet,“ přerušil ji, i když ho její úsměv hřál jako slunce, „pěkně si to slíznu...“

Vylezl z postele a už se chystal k odchodu, když se Rarity natáhla a chytla ho za ruku, aby ho zastavila.

„Jestli ti Twilight nedá zaracha,“ ušklíbla se, „můžeme se ještě dnes vidět?“

Její pohled byl najednou plný něhy.

„Připravím něco k jídlu a uděláme si malý piknik.“

„Určitě, Rary,“ slíbil, „teda pokud mi Twilight nedá zaracha,“ ušklíbl se taky.

„Skvělé. Sejdeme se tu, až zavřu obchod, ano? Budu na tebe čekat, pokud nepříjdeš, přijdu si pro tebe sama za Twi,“ zatvářila se naoko odhodlaně.

Spike se rozesmál.

„Ale teď už běž, musím se dát dohromady, nemůžu přece vypadat takhle,“ vyzvala ho.

Naklonil se k ní a na rozloučenou jí vlepil rychlou pusu. Zvedl se k odchodu.

Už byl skoro u dveří, když se zarazil.

„Rary?“

Zvedla hlavu.

„Copak, Spikey?“

„Ten piknik dneska... je to rande?“ zeptal se.

Na chvíli se zamyslela.

„Ano, je,“ ujistila ho.

Spikův obličej se rozzářil jako sluníčko a pak konečně opustil ložnici.

  „Doufám, že máš nějaké zatraceně dobré vysvětlení!“

  Twilight Sparkle na něho čekala, přesně jak očekával. Bláhově doufal, že se mu podaří proplížit do domu nepozorovaně a tak aspoň na chvíli oddálit výbuch jejího vzteku, ale čekala na něho hned za dveřmi, které právě otevřel.

„Ehm... dobré ráno, Twi,“ pípl.

„Kde jsi celou noc byl? Stále čekám na vysvětlení“

Twilight byla rudá vzteky a prudce oddechovala.

„Já... byl jsem u Rarity...“ vykoktal Spike. Rozhodl se, že nemá cenu něco zatajovat a že Twilight případně řekne úplně vše.

„Cože?“ vyštekla.

„Byl jsem u Rarity...“ řekl, hlavu sklopenou, „věděl jsem, že jede na noc pryč a chtěl jsem se ujistit, že se v pořádku vrátila...“

„Když ses ujistil, mohl ses vrátit domů,“ poznamenala naježeně, ale bylo vidět, že už se začíná uklidňovat.

„No, v pořádku nebyla...“ přiznal Spike.

Rychle Twilight vysvětlil, v jakém stavu Rarity našel, jak jí uklidňoval a jak ho poté poprosila, aby u ní zůstal. Nakonec se ale rozhodl, že některé detaily si ještě nechá pro sebe.

„Oh...“ vydechla Twilight, když promluvil. Vypadala zjihle.

„To sice od tebe bylo velice laskavé, Spiku,“ přiznala, „ale mohl si dát aspoň vědět...“

„Já vím, ale nechtěl jsem ji nechat samotnou. Navíc už bylo pozdě, takže si určitě spala.“

Twilight se konečně usmála.

„Bylo to od tebe velmi galantní,“ její tvář zvážněla, „ale bohužel ti jen tak neprojde, že jsi byl celou noc pryč a ani si mi nedal vědět.“

„Hlavně ne zaracha!“ zasténal Spike, „Rarity mě pozvala na piknik, na dnešní odpoledne,“ vyletělo z něj dřív, než si to uvědomil.

Twilight se na něj tázavě podívala.

„Asi jako poděkování,“ zalhal.

„Ne, domácí vězení ne, ale potřebuju zpracovat nějaké papíry,“ řekla a ukázala na vysoký sloupec poznámek, který potřeboval roztřídit a zařadit do kartotéky.

  Normálně by rozsah úkolu Spika spíš otrávil, teď ho ale hřála myšlenka, že se ještě dnes uvidí s dámou svého srdce.

„Jsi úžasná, Twi,“ zasmál se, „hned se do toho dám!“

  A s veselým pobrukováním se odebral ke stolu.

  Twilight jen nechápavě zakroutila hlavou, ale pak se šla věnovat své práci.

Time changed everything

Songfig drabble na motiv písně Time changed everything od Nyctalgie


Stojím tu sama,na okolní krajinu kolem mě se pomalu snáší soumrak, dívám se na západ slunce a padající listí. Kolikrát to ještě budu pozorovat? Stokrát? Tisickrát? Milionkrát? 
Každý den znovu a znovu vychází slunce, každý den zapadá. Roční doby se střídají. Listí na podzim opadá a na jaře se znovuzrodí. Lidé přichází a odchází, rodí se a umírají, jako vlnky na moři. Kolik milovaných jsem viděla odcházet, zatímco já jsem stále tady. Ani hory neodolají zubu času. I sama Země se mění. 
Jen já zůstávám stejná. 
Jen já zůstávám neměnná. 
Věčnost je hořká... 

A já v ní nakonec zůstanu sama. 

První z navazující řady fanfiction povídek na téma Sparity. Příběh se odehrává zhruba rok dva po konci druhé série. Postavy náleží společnosti Hasbro.

 Grand Galloping Gala

  Z povzdálí ji sledoval, jak se baví. Nechtělo se mu zapojovat se do zábavy, neměl na ni náladu, když ji viděl, jak se baví s ostaními poníky, kteří ji obletovali jako mouchy cukrátko. Jemu vyhovovalo tohle zastrčené místečko bokem od ostaních, kde mohl být sám se svou depresí.

  Zatím si vybírali partnerky poníci, teď ale přišla na řadu dámská volenka.

  Málem se mu zastavil dech, když se zjevila přímo před ním.

  „Věnuješ mi tento tanec, Spikey?“ zeptala se sladce.

  „Samozřejmě, má paní,“ špitl a uklonil se.

  Vydali se spolu na parket. Spike znejistěl, protože zrovna v tu chvíli jak na potvoru začala hrát pomalejší skladba. Rarity se k němu přitiskla, jen na sucho polkl a opatrně jí položil ruce kolem krku.

  „Rary...“ špitl, rudý až za ušima, „všichni se dívají.“ A měl pravdu. Mladého draka s poníkem sledovalo několik zvědavých párů očí.

  „Nevšímej si jich. Teď jsme tu jen ty a já,“ usmála se a zpříma se mu podívala do očí. Spike měl pocit, jakoby jeho srdce udělalo při tom pohledu kotrmelec. Byl překvapen z Raritiny náhlé náklonnosti.

  „Já... myslel, že o mě nemáš zájem,“ řekl tiše, zmatený z jejího chovaní. Celý večer protančí s jinými, ale pak příjde k němu a takhle se k němu „tulí“.

  „Víš, Spikey... celou dobu jsem doufala, že si pro mě přijdeš. A ty ses místo toho schovával někde bokem. Tak jsem vzala situaci do svých kopyt,“ zasmála se.

  Spike byl ale ještě víc zmatený.

  „Ale proč?“

  „Protože tě mám ráda, můj malý blázínku,“ zvonivě se zasmála.

  A pak udělala něco, v co mladý drak nedoufal ani v nejdivočejších snech.

Políbila ho.

  Spike měl pocit, jakoby se jeho narozeniny předběhly. Několikrát po sobě. Teď už mu bylo jedno, jestli se někdo dívá. Sevřel ji víc a její polibek opětoval.

  „Miluju tě, Rarity,“ splynulo mu z úst, když se od sebe odtrhli.

  „Já tebe taky,“ zašeptala Rary a v očích se jí zatřpytili drobné slzy.

Nejlepší nápady mě napadají před spaním (nebo ve sprše)

Nedávno jsem se někde dočetla, že Salvátor Dalí usínal na židli s lžičkou v ruce a kovovým kbelíkem pod nohami. Když pořádně zabral, lžička mu vypadla, udeřila o kbelík, to ho vzbudilo a on tak byl schopný zaznamenat si své snové vize hned po probuzení, dokud je ještě nezapomněl.
Taky bych něco takového potřebovala... nebo jen obyčejný bloček u postele a schopnost překonat svou lenost a zaznamenat si, co že mě to právě napadlo.
Proč tu tak zdlouhavě fňukám? Protože díky své blbosti jsem přišla o další povídku. Ležím si, pomalu usínám a v mozku mi jako jemné vlnky na říčce běží slova, věty, souvětí téměř dokonalé povídky (no tak dobře, dokonalé ne, ale něčeho publikovatelného, co má hlavu a patu, že?). Kdybych nebyla blbá, tak se zvednu a zapíšu si to. Ale protože jsem blbá, tak jsem usnula a do rána věděla tak maximálně kdo že v tom má vystupovat za postavy...
Akorát nevím, jak vyřešit vizionářské záchvaty ve sprše...

Nech mě dívat se...

Songfic podle textu Stripped od Depeche Mode, inspirovaný scénou z kapitoly Prince´s Tale z knihy Harry Potter and Deathly Hallows.

Stál na břehu řeky ve stínu jednoho z rozvětvených stromů a toulal se ve svých vzpomínkách. Dělával to tak každý rok, každý rok, když skončila škola a on se mohl vrátit do své samoty v domku na Tkalcovské ulici. Vždy na začátku léta vyšel na své oblíbené místo, které měl spojené s ní, a ztratil se ve vzpomínkách.

Pojď se mnou

Do korun stromů

Budeme ležet na trávě

a necháme hodiny plynout

Vzpomínal, jak tu s ní sedával. Jeho život se za ty roky, co nebyla, hodně změnil. Tohle místo však zůstalo skoro nezměněné, protože o něm málokdo věděl.

Vezmi mou ruku

Vrať se zpátky na zem

Zmizíme

Jen na jeden den

Vždy, když s ní sedával pod tím stromem, jeho mizerný život jakoby najednou mizel v dáli. Existoval jen on, ona a zelené přítmí, které je obklopovalo.

Metropolis

Nemá na tohle nic

Dýcháš výpary

Okusil jsem je, když jsme se polibili

Fascinoval ho ten kontrast. Stačilo popojít jen pár kroků a před sebou měl malé zaprášené dělnické domky snad z přelomu minulého století a za nimi se tyčící komín továrny. Ale tady, tady byl kus čisté přírody. Tak čisté a přirozené, jako byla ona.

Vezmi mou ruku

Vrať se zpátky na zem

Kde všechno je naše

aspoň na pár hodin

Ano, jen on a ona. Na pár hodin nic jiného neexistovalo. Mohl s ní mluvit o všem a ona s ním také.

Nech mě dívat se, jak se svlékáš až na kost

Až v průběhu let si uvědomoval, jak moc mu tehdy odhalila ze svého nitra. Když nastoupili do školy, něco jakoby se mezi ně postavilo. Už to nebylo jako předtím. Ale když školní rok skončil a oni se zase začali scházet pod „svým“ stromem, vše bylo tak, jak má být.

Nech mě dívat se, jak se svlékáš až na kost

Nech mě poslouchat, jak mluvíš jen pro mě.

A teď tu stál sám. Nic už nebude jako dřív. Byla pryč. A on tu stál, jako každý rok, na stejném místě a po tváři mu stékaly slzy.

Nech mě dívat se, jak se svlékáš až na kost

Nech mě poslouchat, jak pláčeš jen pro mě...

První ranní cigareta

Drabble o jednom zvláštním kuřákovi...

Je to můj ranní rituál.

Sotva vstanu, vezmu ze stolku krabičku cigaret a zapálím si. Dělám to dřív, než si udělám snídani nebo zajdu na záchod.

Kdo nikdy nekouřil, nepochopí ten pocit, kdy se vám nikotin rozproudí krví po těle, dostoupí až do vašeho mozku a způsobí jemné motání hlavy.

První ranní cigareta.

Má svou specifickou chuť. Žádná, kterou ten den vykouřím, nechutná stejně jako tato...

Tahle ale tentokrát chutná jinak. Včera byl totiž úplněk. Včera v noci jsem nespal. Včera se něco změnilo...

Zamyšleně popotáhnu. Tahle cigareta chutná jinak. Protože mám stále na prstech krev. Krev mé první oběti..