pondělí 24. prosince 2012

Noční můra nebo sen?


  Měl to být sen, který se stal skutečností.
Místo toho to byla noční můra.
Ale i z té nejhorší noční můry se nakonec probudíte do nádherného dne.

  Rarity málem vyletěla radostí z kůže, když našla ve své schránce zlatem orámovanou pozvánku na soukromou party, kterou pořádal Fancy Pants. Jeho party byly sofistikované, elegantní, prestižní. Každý důležitý pony tam bude. Ale Rarity na nadcházející událost pohlížela i z jiného pohledu, čistě osobního.        
  Doufala, že se konečně s Fancy Pantsem trochu víc sblíží. Koneckonců to mezi nimi na oslavě královské svatby pěkně jiskřilo.

  Vybrala své nejlepší šaty. Jednoduché, ale elegantní, dechberoucí, ale ne příliš okázalé, v barvě bezmračného letního odpoledne. Žádné zbytečné šperky, kromě jednoho. Ani nevěděla, co ji přimělo vybrat z bohaté zásoby třpytivých tretek zrovna náhrdelník s ohnivým rubínem, který dostala od Spika.
Trocha parfému za uši, lehký make-up a byla připravena zazářit.

  S padajícím soumrakem ji před obchodem vyzvedl kočár tažený dvěma urostlými pegasy, kteří jí dopravili přímo k sídlu Fancy Pantse.
  
 Stejně jako jeho majitel bylo impozantní a elegantní. Všude zářila světla, ozařovala mramor a vzácné dřevo, odrážela se od šperků vážených klisen a napomádovaných hřív neméně vážených hřebců. Každý, kdo v Canterlotu něco znamenal tu byl přítomen.
  Rarity se zapojila do pulzujícího, štěbetajícího davu. Opájela se tou nádherou a tou ušlechtilostí kolem. Tohle byl opravdu sen, který se stal skutečností. Byla tady, ve velké společnosti. Konečně něco znamená.
A možná svůj status dnes ještě povýší. Usmála se pro sebe, když uslyšela své jméno:
  „Rarity! Drahá, jsem tak rád, že jste tady!“ propletl se k ní hloučkem několika klisen Fantsy Pants.
  Jemně ji políbil na tvář, až se začervenala.
 „Jsem tak ráda, že zde můžu být, tolik to pro mě znamená,“ vydechla s očima rozzářenýma údivem.
 „Pojďte, drahá,“ vyzval ji, „musíme zapít naše setkání něčím dobrým.“

  Rarity si skutečně večer užívala. Měla možnost popovídat si se zajímavými poníky, ochutnala delikátní dezerty a jemné perlivé víno.
  Co jí trochu kazilo náladu byl fakt, že po Fancy Pantsově boku se neustále pohybuje mladá klisnička. Vypadala jako modelka, s krémovým tělem a zlatavou hřívou. A Fantsy Pants se k ní choval úplně stejně jako k ní, k Rarity, když jí tenkrát provázel po Canterlotu.
  Zamyšleně je sledovala, takže si ani nevšimla, když se k ní přitočila jedna z elegantních klisen, se kterou se během večera seznámila.
„Koukám, že hostitel si našel novou oběť,“ odfrkla si a napila se z vysoké sklenice perlivého vína.
„Oběť?“ podivila se Rarity.
„Je veřejným tajemstvím, že Fancy Pants tyhle malé oslavy pořáda jen proto, aby se pochlubil svým novým úlovkem,“ začala vysvětlovat dáma a nedokázala skrýt lehké opovržení v hlase.
„Vždy si vybere sličnou klisničku, uvede ji do společnosti, chvíli ji opečovává a pak, když se mu omrzí, tak ji vymění za jinou sličnou mladou dámu. Jeden třpytívý šperk vymění za jiný...“

  Do Rarity jakoby v tu chvíli uhodilo. Napila se, aby zkryla své rozpaky, zatímco dáma vedle ní pokračovala:
„Šeptá se, že výměnou za to, že se ty slečny dostanou do vyšší společnosti, se na chvíli stanou i ozdobou jeho ložnice. Spousta těch slečen samozřejmě doufá, že z toho bude něco víc... ale nejsou nic víc, než pěkná trofej, ozdoba, která se vymění, když splní svůj účel...“

  Rarity měla pocit, jakoby ji někdo polil studenou vodou. V tohle přesně doufala ona. Ve svých představách si malovala růžovou budoucnost po boku toho okouzlujícího hřebce, už od jejich setkání v Canterlotu. Opájela se pomyšlením, že by se stala jeho přítelkyní, obdivovanou a váženou.
A přitom mohla skončit jako obyčejná „zahřívačka postele“, kterou by vyměnil jako staré sako.
Byla to naivní představa, ale ona se k ní tak přimknula... a teď přišlo vystřízlivění. Jak mohla být tak hloupá?

  „Promiňte,“ omluvila se, „ale musím si jít přepudrovat nos.“ Sklonila hlavu, protože cítila, jak jí v očích začínají pálit slzy. Rozběhla se a nechala udivenou klisnu za sebou.
  Vyběhla ven na čerstvý vzduch a zastavila se. Jedno věděla naprosto přesně. Už tu nechce být ani další minutu. Našla volný kočár, který jí byl ochotný zavést zpět do Ponyvillu a schovala se do jeho útrob, kde se stočila na sedadle a konečně nechala slzy volně proudit...

  Bylo po půlnoci. Rarity se nenamáhala tím, že by rozsvítila světla. Potmě doklopýtala do své ložnice a oblečená se zhroutila do své postele. Stále plakala.
  Jak mohla být tak naivní? Její fantazie neměla žádný reálný základ a přesto se k nim tak upnula. Bláznivě milovala svůj sen, aniž by si vůbec uvědomila, na jak vratkých základech je vystavěn.

  Plakala tak usedavě, že neslyšela, jak se dveře její ložnice otevřely
„Rarity?“ ozvalo se ze tmy. Poznala ten hlas, ale bylo jí to jedno.
„Chtěl jsem jenom zkontrolovat, že jsi se v pořádku vrátila...“ šeptl, když si uvědomil, že klisnička usedavě pláče.
„Nech mě na pokoji!“ vyštěkla.
„Co se stalo?“ zeptal se vyděšeně Spike, který její vyštěknutí ignoroval. Přešel k posteli a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Rarity vypadala hrozně. Slzy jí rozmazaly maskaru po tvářích, šaty měla pomačkané, vlasy rozcuchané do všech stran.
„Rary,“ šeptl konejšivě, když si k ní sedl na postel a sevřel ji jemně v náručí.
„Jsem tak strašně hloupá,“ zaštkala.
„Už je dobře, Rary, už je dobře,“ snažil se ji uklidnit. Dlaní ji setřel slzy.
„A teď mi pověz, co se stalo,“ vyzval ji.

  Pozdě v noci se Spikovi konečně podařilo klisničku uklidnit. Vyslechl si celý její příběh, jemně ji tiskl v náručí a nechal ji, ať se mu vypláče na rameni. Uložil ji do postele, s oblečením se nenamáhal, pro jednou se nic nestane, když ji nechá spát tak, jak je. Všiml si, že má kolem krku „jeho“ náhrdelník.

  Už se chystal, že zhasne a potichu se vyplíží z domu, když ucítil na své ruce jemný dotek.
„Neodcházej,“ ozvalo se tiše. Otočil se. Zpoza okraje deky na něj hleděly dvě modré oči.
„Chci, abys tu zůstal se mnou,“ šeptla Rarity.
„Pro tebe cokoli, Rary,“ usmál se.
Rary... Jen on jí tak říkal. To oslovení ji zahřálo u srdce. Byla najednou ráda, že je tu s ní. Že je tu s ní zrovna on.
  Posunula se na posteli, čímž mu dala jasně najevo, že ho chce mít po svém boku. Spike se zarazil.
„Ehm.. nevím, jestli je to dobrý nápad...“ řekl rozpačitě.
„Ještě před chvílí si říkal, že pro mě uděláš cokoli,“ usmála se a Spike si všiml, jak jí v očích zajiskřilo. Nebezpečí bylo zažehnáno, tohle je ta Rarity, kterou zná, lehce koketní, ale okouzlující. I s maskarou rozmazanou na tvářích a zaschlými slzami.

  Opatrně si lehl vedle ní, trošku nervozní, ona mu s jakousi samozřejmostí položila hlavu na hruď, tak ji ovinul jednu ruku kolem krku.
  Z mladého draka sálalo příjemné teplo, tlukot jeho srdce ji uklidňoval a hlavou jí letěly myšlenky. Nemyslela už na Fancy Pantse a své zklamání. Její myšlenky se točily kolem toho dráčka, na jehož hrudníku právě spočívá.
Byl tu pro ni, čekal, až se vrátí, jen aby se přesvědčil, že v pořádku dorazila domů. Tohle by pro ni nikdo jiný neudělal. Byl jí oporou, když se mu tady v slzách složila, vyslechl si její trápení, uklidnil ji. Vždy tu pro ni byl, když ho potřebovala. Obdivoval ji a vážil si jí.
„Spiku?“ špitla.
„Ano?“ odpověděl ji stejně tiše.
„Děkuju...“
„Není zač, Rary...“ odvětil něžně.
Rary...

  Bylo to jako blesk z čistého nebe...
  Možná hledá svého prince na špatném místě. Možná je její princ stále po jejím boku, aniž by si to uvědomovala. Za celou tu dobu, co se znají, tu vždy byl, aby jí pomohl, ochotný přijít na její zavolání.     
  Věděla samozřejmě o jeho malém „pobláznění“ vůči ní. Lichotilo jí to, ale vždy to brala na lehkou váhu, jako dětskou lásku, ze které vyroste.

  Teď si ale uvědomila, jak moc jí na dráčkovi záleží a že si bez něj vlastně nedokáže svůj život představit. Bezděčně se dotkla rubínu v náhrdelníku, který jí stále visel kolem krku.
„Spikey?“ zvedla hlavu, aby na něj viděla.
„Ano?“
„Jsem ráda, že jsi tu se mnou.“
„Pro tebe cokoli, má paní,“ zopakoval znovu, usmál se a osmělil se pohladit jí po tváři.
„Jsi můj hrdina,“ zasmála se, „máš neskutečný dar zachraňovat mě z mých nesnází.“
Spike se začervenal.

  Nevěděla, co ji to v tu chvíli popadlo, ale musela to udělat. Natáhla se a jejich rty splynuly v dlouhém polibku. Drakovo srdce v tu chvíli udělalo kotrmelec a vynechalo několik tepů. Když se od sebe odtrhli, nechápavě se na ní podíval.
„Něco jsem si uvědomila...“ sklopila oči.
„Miluju tě,“ splynulo jí z úst, než jí došlo, co vlastně říká.
Teď drak ztuhl jako solný sloup. Jasně, po tomhle toužil, ale nikdy nedoufal, že by se jeho sen mohl stát skutečností.

  Popadl Rarity kolem krku a sevřel jí v náručí, ona jeho objetí opětovala.
„Ty jsi můj princ Okouzlující,“ řekla, když jí pustil, „a já hloupá jsem to přehlížela a honila se za vysněnými přeludy... “ Spike jí položil prst na ústa, čímž zastavil proud slov. Pohlédl jí zpříma do modrých očí. Bylo to jako tenkrát, když jí chtěl vyznat svou lásku a ona ho umlčela. Ale tentokrát to „já vím“ četla v jeho očích.
  Dala mu krátký polibek a stulila se do jeho náručí.
„Dobrou noc, Spikey-Wikey,“ zašeptala.
„Dobrou noc, Rary,“ odpověděl Spike.
  Pak jí vtiskl polibek na čelo a zhasl lampičku na nočním stole. Uvelebil se a sevřel klisničku svého srdce pevně v náručí, aby ji nic v noci neprobudilo ze sladkých snů.

  Spike se trhnutím probudil. Vedle nej se ozvalo zamručení na znamení protestu.
„Kolik je hodin?“ vyjekl vyděšeně.
„Ještě nebude tak pozdě,“ odvalila se Rarity a zachumlala se znovu do peřin.
„Byl jsem celou noc venku a Twilight nic neví,“ zasténal Spike, „dostanu pěkně zpucováno...“

  Podíval se na svou spolunocležnici a pomalu mu začalo docházet, co se vlastně stalo. Zachytila jeho pohled a usmála se. 
  Najednou se prudce vymrštila.
„Spiku!“ vyskočila jako čertík z krabičky, „u Celestie, vypadám strašně! Vůbec bys mě neměl takhle vidět. Moje vlasy! A určitě mám rozmazaný make-up. A ty šaty!“
Spike jí chytil do náruče a umlčel polibkem.
„Vypadáš úchvatně jako vždy, má drahá,“ uklidnil ji.
„To říkaš jen tak...“ zaprotestovala, ale usmála se, protože jí to lichotilo.
„Ale teď opravdu budu muset běžet,“ přerušil ji, i když ho její úsměv hřál jako slunce, „pěkně si to slíznu...“
Vylezl z postele a už se chystal k odchodu, když se Rarity natáhla a chytla ho za ruku, aby ho zastavila.
„Jestli ti Twilight nedá zaracha,“ ušklíbla se, „můžeme se ještě dnes vidět?“
Její pohled byl najednou plný něhy.
„Připravím něco k jídlu a uděláme si malý piknik.“
„Určitě, Rary,“ slíbil, „teda pokud mi Twilight nedá zaracha,“ ušklíbl se taky.
„Skvělé. Sejdeme se tu, až zavřu obchod, ano? Budu na tebe čekat, pokud nepříjdeš, přijdu si pro tebe sama za Twi,“ zatvářila se naoko odhodlaně.
Spike se rozesmál.
„Ale teď už běž, musím se dát dohromady, nemůžu přece vypadat takhle,“ vyzvala ho.
Naklonil se k ní a na rozloučenou jí vlepil rychlou pusu. Zvedl se k odchodu.
Už byl skoro u dveří, když se zarazil.
„Rary?“
Zvedla hlavu.
„Copak, Spikey?“
„Ten piknik dneska... je to rande?“ zeptal se.
Na chvíli se zamyslela.
„Ano, je,“ ujistila ho.
Spikův obličej se rozzářil jako sluníčko a pak konečně opustil ložnici.

  „Doufám, že máš nějaké zatraceně dobré vysvětlení!“
  Twilight Sparkle na něho čekala, přesně jak očekával. Bláhově doufal, že se mu podaří proplížit do domu nepozorovaně a tak aspoň na chvíli oddálit výbuch jejího vzteku, ale čekala na něho hned za dveřmi, které právě otevřel.
„Ehm... dobré ráno, Twi,“ pípl.
„Kde jsi celou noc byl? Stále čekám na vysvětlení“
Twilight byla rudá vzteky a prudce oddechovala.
„Já... byl jsem u Rarity...“ vykoktal Spike. Rozhodl se, že nemá cenu něco zatajovat a že Twilight případně řekne úplně vše.
„Cože?“ vyštekla.
„Byl jsem u Rarity...“ řekl, hlavu sklopenou, „věděl jsem, že jede na noc pryč a chtěl jsem se ujistit, že se v pořádku vrátila...“
„Když ses ujistil, mohl ses vrátit domů,“ poznamenala naježeně, ale bylo vidět, že už se začíná uklidňovat.
„No, v pořádku nebyla...“ přiznal Spike.
Rychle Twilight vysvětlil, v jakém stavu Rarity našel, jak jí uklidňoval a jak ho poté poprosila, aby u ní zůstal. Nakonec se ale rozhodl, že některé detaily si ještě nechá pro sebe.
„Oh...“ vydechla Twilight, když promluvil. Vypadala zjihle.
„To sice od tebe bylo velice laskavé, Spiku,“ přiznala, „ale mohl si dát aspoň vědět...“
„Já vím, ale nechtěl jsem ji nechat samotnou. Navíc už bylo pozdě, takže si určitě spala.“
Twilight se konečně usmála.
„Bylo to od tebe velmi galantní,“ její tvář zvážněla, „ale bohužel ti jen tak neprojde, že jsi byl celou noc pryč a ani si mi nedal vědět.“
„Hlavně ne zaracha!“ zasténal Spike, „Rarity mě pozvala na piknik, na dnešní odpoledne,“ vyletělo z něj dřív, než si to uvědomil.
Twilight se na něj tázavě podívala.
„Asi jako poděkování,“ zalhal.
„Ne, domácí vězení ne, ale potřebuju zpracovat nějaké papíry,“ řekla a ukázala na vysoký sloupec poznámek, který potřeboval roztřídit a zařadit do kartotéky.

  Normálně by rozsah úkolu Spika spíš otrávil, teď ho ale hřála myšlenka, že se ještě dnes uvidí s dámou svého srdce.
„Jsi úžasná, Twi,“ zasmál se, „hned se do toho dám!“
  A s veselým pobrukováním se odebral ke stolu.
  Twilight jen nechápavě zakroutila hlavou, ale pak se šla věnovat své práci.